Skoro 13 let

už to je, co máme Madlenku.Zanedlouho to bude 13 let, co jsem se rozhodla, že nutně potřebuju černého kokra a tak jsme začali hledat.
Madlenka byla mezi prvními štěňaty, které jsme viděli, chtěli jsme jich vidět co nejvíc, aby to byl kokr černý nejkrásnější.
Měřila tehdy snad jen 15 cm a byl jí měsíc, odpoutala se jaksi od ostatních 7mi štěňat přivlekla mi hadřík.
Na žádné jiné štěně jsme se pak už podívat nejeli, protože ona si vybrala nás.
Měla se jmenovat Dona, ale když jsme si ji pak za 14 dní přivezli domů, řekl Adam  Tohle není žádná Dona, je to Madona. Madona, celý svůj život šíleně miluje lidi, skoro všechny a nesnáší psy, skoro všechny-))), krom Tiny.
Když bylo Madoně půl roku, byla poprvé nemocná, snědla moje prášky na záda a otrávila se, moc, tak moc, že si rozbourala ledviny a celý močový systém a byl tehdy velký zázrak, že přežila.
Samé lidské choroby mělo vždycky tohle dítě, záněty močových cest, kameny v močovém měchýři, ale taky díry po snědených stezích, výduť ucha, zubní váček.

Předvčerem Madlenka zase onemocněla, byla taková divně vláčná, nechtěla pít, nechtěla ani piškot, ani chodit, koukala na mne, jako po 10ti jointech:-).,ale po trávě to bohužel nebylo.
Dneska ráno pan doktor zjistil vodu na plicích a strašně moc zvětšená játra, dostala kapačku, aby nebyla dehydrovaná, tabletky na srdce a na odvodňování.

Když mě sem včera, taky nemocnou, přivezl syn zpátky, už jen ležela a nemohla pohnout ani pacinkou, a tak jsme spolu 5 hodin ležely a já jí povídala o všech úžasnostech, které jsme spolu za těch skoro 13 let zažily, když jsem ji hladila, vůbec neplakala. V 8 večer ji pak Filip odvezl k paní doktorce vycévkovat, ale cévkovat nebylo co, všechny tekutiny, i ty z kapačky, se uložily jen do plic.

Madona, Madla, Madlenka, Meduška, Mumu, úžasná, báječná, svéhlavá bytost, moc si rozumíme:-). Madlenka mezi obrovskýma blondýnama, v poslední době se jí nejvíc líbili Gremlini, protože konečně je někdo stejně velký jako ona.-))).

Teď spinká v autě, zabalená v bílém potěradle a nic jí nebolí a na zahradě v trávě a za všemi okny v domě svítí desítky svíček.
Ráno musím pohledat růžového zajíčka, medvídka, oblíbený polštářek a stříbrný obojek, který nosí jako ozdobu když někam jdeme.

$$OBR48596$$

Příspěvek byl publikován v rubrice Modona online a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

9 komentářů u “Skoro 13 let

  1. Dlouho jsem tu nebyla, a sotva se objevím, takováhle rána. Když sem to četla, tak mi začli téct slzy, kočičáček jako kdyby to tušil, přišel si ke mě sednout. Je mi to moc líto, a oba ti přejeme hodně síly.

  2. jak paradoxní, přišla jsem dnes oklikou, přes texty z jedněch novin na D. jsem se dostala nějak až k Aloe a od ní přes kočičáky až sem k tobě … jasně, proč chodit přímo že, když stejně všechny cesty vedou /kam že to?/ … jedna svíčka bude dnes hořet i u nás na zahradě, za Konráda i za Madonu

  3. Přemýšlím co napsat, co Ti říct, jaká slova dnes zvolit … při tom vzpomínám na náš rozhovor, když jsi mi povídala o Tvých pesanech, co pro Tebe znamenají, jak jsou pro Tvůj život moc důležití, vzpomněl jsem si i na má slova, která jsem jednou nešťastně vyřknul, dodnes mne to mrzí … chci Ti tím říct, že moc dobře vím jak Ti teď je, je mi to líto, věř mi, cítím s Tebou Mo. a o to víc mne dnes mrzí má tenkrát vyřčená slova.

  4. Upřímnou soustrast… po 13 letech společného soužití bude určitě těžké neslyšet tlapání psiska, které už zůstane uložené jen ve vzpomínkách. Na druhou stranu se mi líbí názor, ač hodně radikální, že místo truchlení nad ztrátou blízkého, bychom naopak měli oslavovat to, že tu s námi vůbec byl a ze všech sil se snažil nám dělat radost. Bude existovat dál, prostřednictvím toho, co za svůj život dokázala a jak vstoupila do mysli ostatních. A nad tím je škoda brečet, to si nezaslouží.

  5. Plač a nestyď se za topláč hojí bolest a zaceluje ránypláč hřeje i chladí, bodá a pálípláč přináší mír duši, co trpí.Je jako rosa, co skrápí vyprahlé rovy těch,které jsme milovali, neb jen tak na nich vykvetou bělostné květy věčného setrvání.

  6. Mo,je těžké říkat něco rozbolavělý duši, a říkat to navíc v situaci, ve které stejně nemohou pomoci žádná slova útěchy. Ty víš a já vím, že s každým definitivním odchodem nám čehosi blízkého zůstává v našich duších stále větší prázdno, které nemůže zaplnit žádná – byť sebehezčí – vzpomínka. Zvlášť smutné je potom nebytí našich chundelatých kamarádů, protože oni nám – na rozdíl od lidí – po celý svůj život nikdy nic zlého neudělali, naopak, zahrnovali nás tím nejlepším, co v nich bylo – svou přízní, věrností a láskou… Je v tom kus poselství, když dobro, kterého se nám od nich dostávalo, měli bysme šířit dál, ať už mezi lidi, nebo k pejskům, kteří přišli nebo ještě přijdou po nich. Zpráva o nebytí Madonky mne hodně zasáhla, právě proto, že jsem ji vždycky spojoval tak nějak s tebou. Myslím, že až jednou nebudem ani my, že se tam někde nahoře zase všichni sejdeme, sejdeme se i se všemi svými uštěkanými kamarády, a budem je zase venčit, házet jim balónky, jemně škrabat za ušima, a hladit je, tak jak jsme to dělali dřív… tam dole. Musí to tak být, protože jinak si to ani představit nedovedu. Je mi docela bídně. Prosím, zapal jí jednu svíčku za mne.