Některé věci už se prostě opravit nedají

Moje babička, ta, co se jmenovala Gabriela a byla stejně moderní jako její jméno, bydlívala v obrovském bytě, kterému dominovaly dvě věci, kuchyň vypadající jak z francouzského filmu,v které se pořád něco dělo a v které byl taky gauč na kterém jsem strávila s knížkama dobrou čtvrtinu svého dětství, a pak v rohu pokoje veliký ušák, stojící mezi stolečkem s lampou a starým gramofonem s roletou v kterém se přehrávaly takové ty desky, které když Vám jednou spadly, už jste je pak nikdy neslyšeli. V tom ušáku jsem prožila druhou čtvrtinu, buď schovaná před světem a nebo na klíně dědy, když mi četl pohádky.
V tom ušáku byl taky kulatý polštář, veliký, jeho střed o průměru cca 40 cm tvořil goblén a kolem dokola byl sametový fialovo hnědý volán a taky jeho zadní strana byla z toho sametu.
Babička měla intelektuální kámošky s kterýma chodila hrát mariáš a taroky a pít kořalku, hodně kouřila, četla, luštila křížovky a báječně pekla, nikdo neumí úpéct věci jako uměla ona. Taky byla moc chytrá a byla to báječná kamarádka i když mi bylo 10 a taky ještě i když mi už bylo 35, měla jsem štěstí, že mi vydržela tak dlouho. Byla můj nejmilovanější příbuzný. A taky měla ten polštář:-)
Umřela v 94 roce už úplně jinde, v panelákovém bytě s ÚT , ale pořád s tím ušákem a všechno po ní zdědil můj táta a jeho bratr, který s ní celý život bydlel a tak vlastně všechno zůstalo tak jak bylo, na svém místě.
Když umřel v červenci 97 strýc a za měsíc po něm táta, dědila jsem já, tedy přišel mi na to papír od notáře, ale všechno vlastně odvezla a částečně vyházela máma a tak „moje“ perské koberce leží na jejich podlahách, skoro všechny obrázky , dva jsem „dostala“, visí na jejich zdech a ušák asi skončil někde na skládce. Nevím, po ničem jsem se nikdy neptala, říkala jsem si, že i ona má na všechny ty věci třeba svoje vzpomínky i přesto, že už by to bylo 30 let, co by byla s tátou rozvedená.
Je to asi 2 roky co přijela do Prahy a vybalila zelenou průsvitnou igelitovou tašku, takovou tu za kačku, plnou vatelínu a toho rozpáraného polštáře už bez sametu “ Pamatuješ ten polštář po Elince? jestli chceš, tak si ho oprav!“. No jasně, že jsem si pamatovala:-), ale nebyl čas a tak jsem tašku schovala do skříně do chvíle než nastane nějaký čas ručních prací:-)).
Minulý týden jsem si ji převezla na chalupu a v podvečer jsem tašku rozpárala, připravila jsem so koš s bavlnkama a nitma, z vatelínu jsem opatrně vybalila na stole ten goblénový obrazec.
Byly ho dvě půlky, byl prasklý odshora až dolů a roztřepené okraje středu byly asi 3-4 centimetry široké. Seděla jsem nad ním dlouho, určitě půl hodiny jsem přemýšlela nad tím, že horních , možná 10 centimetrů by se snad sešít dalo, pak nad tím, že ten zbytek by se musel jedině nečím podšít, pak nad tím, že už to nikdy nebude ten polštář na který si pamatuju, pak nad tím, že vždycky, když ho uvidím takhle opravený, už si nevzpomenu na babičku, ale na mámu a na to, proč je taková, pak nad tím, že některé věci už se prostě opravit nedají.
A pak jsem šla dovnitř ke krbu v které jsem od pozdního odpoledne pálila různé papíry a jiné ekologické nesmysly a ty dva kusy polštáře jsem hodila do ohně.
Mám na chalupě taky ušák, ale musím ho nechat opravit, a taky mám úplně stejný stolek s lampou na kovové tyči jako byl ten babiččin…………..

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

2 komentáře u “Některé věci už se prostě opravit nedají

  1. ty jo musim si najit cas tohle precist v klidu a poradne, tohle je téma, ktere se me dotyka a s matkou (a vecma kolem toho) to mam podobny…Ale vzpominky, ty nam Mod, nikdo nevezme a muzeme je mit porad ssebou. Napsala jsi to krasne, tesim, se, az si to v klidu vychutnam znova..

  2. moje babi a deda z tatovy strany maji presne takove polstare, vzdycky mne fascinovaly, gauc v obyvaku byl jimi oblozeny a kresla jakbysmet. Od doby mych prvnich navstev jejich karlinskeho bytu dodnes (tedy zhruba za obdobi zhruba 20ti let) se v jejich pokoji zmenilo opravdu minimum. Telefon uz neni cerny a nema vytaceci cifernik. Televize je modernejsi. Knihovna, sekretar se sklem a starozitnostmi, obrazy na stenach (stare oleje lidi jenz znali osobne atp), koberec, dokonce i ubrusy, vune a atmosfera zustavaji. Jen byt mi prijde mensi a mensi a cim dal tim min tajuplnejsi, babicka s dedou jsou stale drobnejsi a konversace uz vetsinou lezi vice na nas. Respekt a ucta zustava.