Když vás najednou někdo nechce

Jaký to asi je pocit?

Těsně před cestou od Labe k Vltavě, zazvonil mi telefon. Na displeji známé a milé jméno, ale stejně ve mě hrklo. Volala Madlenčina "kadeřnice" Iveta. Nemluvily jsme spolu víc než rok, naposledy stříhala Madlenku v srpnu a pak 2. září jsem jí už poslala jen smsku, že Madlenka umřela. Iveta byla dvorní kadeřnice, stříhala Madlenku 11 let, každé 3 měsíce. Madlenka na rozdíl ode mne bývala velmi upravená a chodila se udržovat pravidelně a často.

" Ahoj, prosím Tě nechceš kotě?" překvapila mě Iveta, která krom toho, že má velkoobchod s papírama a psí salon, provozuje  břišní tance, canisterapii v domovech důchodců chodí ještě vypomáhat na veterinární kliniku.

Abych to shrnula, nějaký dobrák nechal v čekárně té ordinace půlroční mourovaté kotě, které umí chodit na záchod, umí si hrát a je prý i krásné. No aby ne, kotě:-)

Zrekapitulovaly jsme si, že mám stále 3 až 4 pesy a navíc i toho ročního kočka o kterém Iveta nevěděla, protože přišel až poté, co Madlenka odešla, dále pak, že nejsem kočkoidní a že i ten kočk, ač ho máme šíleně moc rádi, žije v mé posteli vlastně pouhým nedopatřením. Pak jsem slíbila, že se zeptám, ona říkala, že se taky ještě zeptá a když nikdo nic, koťátko zíttra poputuje do útulku.

A tak od toho odpoledne přemýšlím nad tím, co si asi myslí takové kotě, které někde žilo, bylo zvyklé na svůj pelíšek a kočičí C (tedy záchod), na svoje kapsičky, kuličky a mašličky, na někoho, kdo ho měl jistě třeba i rád, kdo ho třeba po celý jeho malý kočičí život aspoň sem tam pohladil a najednou se ocitlo v cizí čekárně čekajíc na neblahý osud o kterém ještě nic netuší.

Taky jsem si vzpomněla na černou perskou kočku Blacky, kterou jsem před lety koupila tátovi ve snaze přinutit ho o něco se starat, když rezignoval na všechno včetně toho starat se o sebe.Nestaral se a tak jsem každý druhý den běhala z práce uklízet tátu a ještě Blacky, která byla tak plachá, že jsem ji vlastně nikdy pořádně neviděla a když pak jednou jo, zjistila jsem, že už vůbec nevypadá jako perská, protože ji půl roku nikdo neučesal. Tak jsem se vlastně tehdy seznámila s Ivetou, která uměla kočku nejen zvážit a podle váhy jí dát narkózu ale v tom spánku ji pak hodiny opatrně stříhat.

Když pak tátu odvezli do nemocnice z které se už nevrátil, nevěděla jsem co s kočkou a doma jsem měla dvě kočkolovící kokry a tak jsem nakonec našla kočičí hotel v kterém jsem platila 80,- Kč za každý kočičí den, protože mě nenapadla alternativa nějaké veterinární čekárny.

Blacky byla v tom hotelu měsíc a docela tam zase zperštěla a taky se odplašila. Táta po tom měsíci umřel a mne zase nenapadla alternativa nějaké čekárny i přesto, že 2.5 litru měsíčně za kočičí bydlení se mi zdálo docela dost, a tak jsem se vypravila do "naší" sámošky v Malešicích, kde jsem znala asi 15 prodavaček a těm jsem povyprávěla ten smutný příběh o tátovi a Blacky, kterou buď sežerou kokry a nebo bude muset do kočičího útulku.

Blacky si vzala paní od lahví a naučila jí chodit nikoliv na C, ale na normální WC a taky spát s jejím trpaslíčím pinčem v posteli a nebát se ani lidí, ani kartáče.  

Nevím jak se jmenuje to mourovaté kotě z čekárny, ani nevím jestli ono to ví, ale možná bude mít ještě štěstí, protože se třeba najde někdo laskavý, třeba od lahví, kdo umí mít rád.

Příspěvek byl publikován v rubrice Modona online a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

7 komentářů u “Když vás najednou někdo nechce

  1. tak jsem si myslel, že než odejdu z práce, že se kočička dočká nové paničky, a ono nic: ani kočička, ani kočička :o (

  2. helenusak: nejsi sama, právě sem uronila slzyčku, chuděrka kočička, nebo kocourek, u nás to bohužel nejde, to bych našemu kočičákovi nemohla udělat, to by zas ronil slzyčky on, je hrozně žárlivej, žárlý i na rybyčky

  3. jejky.. to mi nedělej… já potřebuju kočku a psa… ale ne v tom našem pidibytě… a mourek…. hůůůůů… a tyhle věci mě tak dojímají…

  4. Lidé mají oproti zvířatům, zejména těm domestikovaným, tu nespornou výhodu, že je cizí volba nemusí zparalyzovat, může, ale nemusí. Opustit zvíře je jako opustit jakéhokoliv jiného bezmocného tvora, i lidského.