Vloni byl zlatější

.

teplý, hebký a hladivý, plný všech barev nejen té nazlátlé.

A krásně voněl, sice podzimem, ale zvláštním, novým, úplně nečekaným. Víc voněly stromy, tráva i vzduch, zvláštně, něčím co jsem do té doby nikdy necítila.

Listí mělo stovky odstínů zlaté, červené, žluté. bylo suché a voňavé.

A vzduch, ten byl průzračný, čistý a když se člověk nadechl zhluboka, nestudil, ale hřál.

Ten vloni byl cítit příslibem něčeho co tu ještě nebylo, něčeho mimořádného, něčeho co uchopíte a držíte, nebo necháte jen tak proklouznout mezi prsty s vědomím, že se to už nikdy nevrátí.

Nemám ráda podzim, s výjimkou toho loňského, takhle jistý si je člověk jen jednou v životě.

Příspěvek byl publikován v rubrice Monology...... a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.