Na palouku u lesa a rybníka

začala jsem vzpomínat na svůj život se zvířaty.

Je po 15té hodině sobotního odpoledne, je horko a voda v rybníce plném ryb, má příjemnou teplotu.

Na břehu leží 3 cizinci tmavší pleti, nejsou moc hluční, přesto, že se jim voda moc teplá nezdá, asi jsou zvyklí na teplejší.

Po pár minutách se k rybníku nakýbluje hlučná skupina asi 8mi dospělých a 10ti dětí, hrající si na nějaký tábor, dospělí se chvíli koupou s dětmi, poté skoro 2 hodiny postávají v kruhu a na celý palouk, rybník a les, se nesou faktury, platby a kdejaký byznys, děti v mezidobí dělají ve vodě nskutečný bordel, a dohromady s dospělými vytvářejí tak hlučnou zvukovou kulisu, že kdyby si člověk chtěl s někým povídat, nemá šanci.

Zhruba po hodině přichází další skupinka, dvě fifleny, které, velmi hlasitě sdělují, že by " do tý vody nevlezly, protože by mohly něco chytit", s čtyřmi muži, kteří postupně, každý deset minut, vstupují do vody mezi rachtající se děti a každý z nich svůj vstup doprovází asi takto " No ty vole, to je síla, tohle sem eště neviděl, normálně nemám péro, teď si půl roku nezašukám!"  Začíná mě nadzvedávat.

Po pár minutách se jeden muž " z tábora" rozhodne, že svého syna naučí plavat, dítě řve ve vodě tak šíleně, zběsile a tak dlouho, že začínám startovat, ovšem než se nažhavím k vzytku, dítě je propuštěno z vody, táborníci se začínají přepočítávat a fifleny dávají pokyn těm, co půl roku nezašukají, k odchodu.

Z povzdálí lesa k vodě usedá muž s dívkou a třemi vekými psy, nezeptala jsem se na rasu. Můž se jde koupat, jeden ze psů ho následuje a plave s ním tam a zpět, další dva psi okolkují v mělké vodě a k plavání se neodhodlávají, dívka z břehu fotí muže a psy, muž občas klidným hlasem zavolá na plavajícího psa " Pojď Baruško!" Voda v rybníce je klidná a tichá, občas tu a tam nad hladinu vyskočí nějaká ryba.

Psi vyklepou z kožichů vodu a se svými pány v tichosti odcházejí do lesa.

Sedím, v ruce držím knihu, kterou jsem kvůli tomu bordelu uplynulých hodin, ani nemohla číst, a vím naprosto jistě, proč mám mnohem blíž ke zvířatům než k lidem.

Se zvířaty žiju odmala, s různými překážkami, nebo časovými prodlevami, prapůvodně a původně to bývali psi.

Zvířata jsou prima, nikdy nic nevyčítají,nemívají špatnou náladu, vždycky mají radost,když příjdete domů, říká se, že kdyby psi začali mluvit, člověk by ztratil nejlepší přátele. Pokud zvíře udělá nějakou chybu, vždycky je potřeba se zamyslet, kde jsme udělali chybu my lidé. Zvířata nejsou naprogramovaná na to, aby nám dělaly naschvály, nebo nás samoúčelně naštvávaly, chyba je vždycky někde  v nás lidech.

První pes mého života se jmenoval Míša, byl to černý pudl a znám ho jen z fotek. Nevím ani úplně přesně, zda patřil mým rodičům, nebo prarodičům, v každém případě, když jsem se narodila, Míša musel pryč, protože prý žárlil a nebezpečně nakukoval do kočárku.

Příspěvek byl publikován v rubrice Modona online a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>