Bony a klid, film, který mě vrátil do hry

Vzpomněla jsem si na něj včera, vlastně nevzpomněla, slyšela jsem odvedle tu hudbu a pak zahlídla i kus filmu.To bylo tak tehdy. V roce 1985 jsem se ve vlaku, v březnu, cestou do hor, kam jsem neměla jet, seznámila s Martinem, vykřesali jsme jiskru a on pak zamnou jezdil každý týden z Prahy 400 kilometrů a potom někdy v září vyřkl tu smělou myšlenku, abych se za ním do Prahy přestěhovala.

Přemýšlela jsem o tom vyloženě jen po dobu nezbytně nutnou, mělo to totiž takový malý zádrhel, Martin byl taxikář. No vlastně nebyl úplný taxikář, byl prostě automechanik, kterému se nechtělo pracovat :o ). Nakonec jsem přes jeho protesty ( říkal, že je to zbytečné, že všechno koupíme) sbalila všechno, co bylo moje, vypůjčila si od kamarádky Danulky 2 tisíce, a na sklonku září jsme se s Adamem do Prahy přestěhovali.

Byt byl hrůza, vlastně to byl příšerný holobyt, na většinu vybavení jsem si poté, co jsem našla zaměstnání, musela vzít půjčky a blahořečila jsem své moudré hlavě, že jsem se při stěhování vrátila ještě pro starý šlapací šicí stroj. Martin sice nosil po kapsát balíky stovek a pětistovek, ale já dostala na každý měsíc 2 tisíce, z nich mi ovšem každý víkendový nákup s ním, cestou na chalupu, ukrojil nejméně 600. Tehdy jsem ještě nebyla smrtelně zamilovaná, byla jsem spíš pragmatická a tak jsem se statečně rvala s každou nástrahou nového dne.

Skoro všechno byla hrůza, cizí lidi v práci, trvalo mi nejmíň 2 roky, než jsem pro ně přestala být cizí já. Žádní přátelé, doma pořád nikdo, protože Martin vnoci pracoval a dny dospával v bytě u maminky, protože dítě a pes nezaručovali ten správný a potřebný klid. Posedávání u baru v Alcronu mezi Šlápotama mě zrovna nebavilo a jediné milé a zábavné víkendy byly ty strávené na chatě v Lenoře ve společnosti kardiochirurga Škovránka a jeho rodiny, při konzumaci doma vypáleného ginu a jiných pochutin, švagr Honzy Škovránka byl totiž chemik:o) Hlavním problémem bylo, že jsem byla daleka toho, abych obíhala známé prodavačky v Tuzexech a omdlívala nad konzervama Chatek, Caviárů a jásala nad tím, kdo kde koho o co ošulil.

V březnu roku 1986 jsem otěhotněla a veškeré své naděje upřela k tomu, že život se společným dítětem dá našemu životu alespoň mimimum potřebného domácího souznění. Jenže pak vybouchl Černobyl, mně bylo čím dál tím hůř i přesto, že jsme se všichni pořád těšili, a to těšení přerušily v červenci moje 40ti stupňové horečky a následně sdělení lékařů, že moje dítě někdy v období duben až červen odumřelo, mé tělo začalo plod vstřebávat a pořídilo mi takto jakousi formu Horečky Omladnic. Brečela jsem při přijetí do nemocnice, brečela jsem celý zbytek dne, celou noc, brečela jsem i cestou na sál, brečela jsem než jsem usnula a s pláčem jsem se z narkózy i probudila. S pláčem a myšlenkou, že už nikdy žádné dítě mít moct nebudu, a tahle myšlenka se stala provždy skutečností, protože při tom hloubkovém čištění následků hniloby a otravy, mi poškodili nadobro oba vejcovody.

Do práce jsem měla nastoupit po 14ti dnech, jenže, když mě viděl doktor, rozhodl, že vpořádku rozhodně nejsem a nechal mě doma další 2 měsíce a pak ještě dallší dva, a já jsem se během těch 5ti měsíců na hraně mezi zbytky zdravého rozumu a totálním propadem do hlubin pekla, upnula příliš nezdravě, možná je přesnější hystericky upnula na Martina, který ten problém ale rozchodil v těch prvních 14ti dnech s pár lahvemi Skotské, pár štanglema Uheráku a pár konzervama Caviáru.

Když jsem se do našeho života vrátila  někdy v říjnu, s obnovenými životními funkcemi já, zjistila jsem, že Martin je v něm jen jednou nohou. Zrušila se naplánovaná svatba, spát jsme chodili tak, abychom se v posteli moc nepotkávali a tak to pokračovalo půl roku 1987, než jsem zjistila, že Martin si “ k nám“ našel ještě další známost s kadeřnicí Irenou, s níž se o pár let později oženil

Můj svět se zhroutil, nechtělo se mi do té cizí práce, nechtělo se mi do toho cizího nechutného bytu, neměla jsem si s kým popovídat, komu si postěžovat, nikoho s kým bych mohla probrat, jakou jsem udělala chybu. Nemohla jsem jíst, ani se napít, dostala jsem zánět trojklanného nervu, a rok poté, co jsem se trochu dala dohromady, jsem měla o 15 kilo míň a nervy nadranc a 30.11. se Martin sbalil, když jsem nebyla doma a bez jediného slova, byť na papírku, nadobro odešel a klíče hodil do poštovní schránky.Zůstali jsme sami, Adam, Brita a já, v cizím městě, s jedním platem a 3ma půjčkama z FKSP.

Zhubla jsem dalších 5 kilo, probrečela jsem každou noc a každý kousek dne, kdy to jen trochu šlo, a takto jsem se proploužila Vánocema, Novým rokem, lednem a kusem února, tehdy v únoru jsem totiž v čekárně naší kanceláře narazila na muže, který mi byl povědomý, a když jsem kolem něj prošla po páte, vzpomněla jsem si “ Franta Švihlík! byli jsme spolu před 10ti lety v Bulharsku v rámci obrovské party, vzpomínáš?!“

Vzpomínal a hned si ode mne vzal telefonní číslo a že pudem na panáka, a asi za dva dny skutečně zavolal “ Nechceš semnou jít zítra na Premiéru Bony a klid? Já tam hraju takovou podružnou zásadní roli, pojď semnou prosím!!“

A tak jsem šla, oblíkla jsem si na to ciklámově růžový svetr a petrolejovociklámovou kostkovanou sukni, seděli jsme v 1. řadě a já vůbec netušila vocode.

A pak, pak se před mýma očima začal odehrávat naprosto neuvěřitelný a nepochopitelný život, který mě doslova paralyzoval, a jak ten děj běžel a běžel dopředu, citila jsem se čím dál tím líp, uvolněněji a šťastněji. Nakonec jsem nechtěla jít ani na popremiérovou párty, potřebovala jsem na ven, na Václavák, na vzduch, zhluboka se nadechnout a být prostě jen tak šťastná, protože v průběhu toho filmu jsem pochopila, že jsem žádnou chybu neudělala, prostě jsem jen nebyla schopna být součástí takového života, a to nebylo špatně, to bylo moc dobře !

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>