Včera jsem poseděla s přítelem v hospodě u nás v ulici, tentokrát nad kravskou kostkou,protože tu prasečí od doby,co jsem ji naposled nedojedla, už ji nějak nemusím, sami dva, povídali jsme si o ženských a o chlapech, tlustých ženách v Americe a Evropě, palačinkách, darovaných autech, psychopatických projevech, psech, hlavně o Madlence, přátelích, přátelství, povídání i mlčení. Není nic o čem bychom spolu nemohli mluvit, nic.Prostě mě nic takového nenapadá. Někdy se pohádáme, třeba o Svatovítskou katedrálu:o)), ale o tom jindy.
Známe se z Damokla:o), jak jinak, známe se už dlouho, třetí rok a už dlouho jsme přátelé a oba to víme. Oba víme, že přátelství buď je a nebo není, ale když je, nemusí se o něm mluvit, pojmenovávat, ani jeden z nás tomu druhému nikdy neřekl  jsme přece přátelé, nemusíme si to říkat, víme to.
I my dva jsme už vstoupili podruhé do stejné, jiné, lepší řeky a je to dobře, protože kdybychom to neudělali, nebylo by nic, ale někdy stojí za to zhluboka se nadechnout a udělat pár temp kalnou vodou.
Jsme přátelé, přestože si to nikdy neřekneme. Vždycky za mě může zaplatit a nedělám si s tím starosti. Nikdy. Vůbec:o)))