tak ten v 89, ten konkrétní, znám jen z vyprávění:-)Zima byla myslím stejná jako letos, ale, přijela mi máma s přítelem na víkend a tak mi ten den nějak utekl. Asi by mi utekl i normálně, protože demonstrace studentů, navíc svazáckých, no to bych asi………….
V sobotu jsem uvařila oběd a odpoledne jsme se s mým přítelem vypravili na procházku do města.
“Vezmu sebou svíčku, zapálíme ji za ty potlučené z 28. října, snad nás nikdo nezavře:-))” řekla jsem a jeli jsme.
Byla zima, mlhavo a Václavák byl podivně tichý a dost prázdný. U Václavova podstavce jsem vyndala tu svíčku, nakapali jsme vosk, přilepili, pár lidí se na nás dost divně dívalo, vůbec jsem netušila proč.
V neděli 19. jsme měli lístky do Národního, máma je měla od kamaráda, tehdejšího ředitele, později ministra kultury Lukeše, no a už od dopoledne jsme věděli, že se asi hrát nebude, že se v divadle bude stávkovat, protože se na Národní 17. něco stalo. A opravdu se nehrálo.
Sotva se poněkud znervóznělí diváci usadili vyšlo na jeviště mnoho herců a z úst Štěpničky, kterého jsem měla zakódovaného jako Gottwalda, jsem na vlastní uši slyšela věty složené ze slov jako “Generální stávka” ( vůbec jsem netušila co to znamená), ” vrcholní představitelé státu musí odstoupit “, nebo DOKONCE ” požadujeme zrušení 4. článku Ústavy Československé socialistické republiky”, no měla jsem pocit, že se někdo zbláznil, tedy někdo, já nebo Štěpnička.
No a pak už to šlo ráz na ráz, den po dni, skoro měsíc a půl venku v ulicích až do 29.12., tedy volby Václava Havla.

Vůbec se mi nechce řešit nebo přemýšlet nad tím co jak bylo a nebylo, kdo co udělal a proč, jestli a kde to někdo připravil.
Z mého pohledu se to všechno malinko zvrtlo, nebo vymklo, těžko říct, který pojem preferuju. Myslím si, že naši soudruzi byli prostě zvyklí na pokyny shora, resp. z východu, a ony najednou žádné nepřišly, možná žádali o radu nebo řešení, ale ono bylo ticho, protože Gorbačova toto už nezajímalo.
Víc mě zajímá co se mělo udělat už v tom 89,nebo aspoň v 90 a co se pak rozhodně nemělo dělat v letech 92-96, ale, všechno je v zásadě v takovém stavu do jakého jsme si to dostali sami. Sami, špatnou nebo žádnou volbou, tolerancí toho a onoho, pousmáním se nad věcma, které jsou spíš k pláči, ale, máme prostě takovou demokracii o jakou jsme se všichni společnými silami zasadili, tedy, nic moc.

Je 17. listopad 2005, 17. listopad 16 let poté a já jsem ráda, že ten před 16ti lety byl, že se směl stát, že si to pamatuju a že jsem u toho mohla být 🙂