Sdělila mi včera do telefonu ( který zvednu vždycky jen proto, že mám obavy, zda se něco nestalo), moje maminka.Samozřejmě nezapomněla zmínit kolikáté. Moje maminka se zřejmě domnívá, že trpím Alzheimerem a nepamatuju si, že mám narozeniny koncem března, ani to, kolik jsem jich už měla.
Letos zatím nepřišlo blahopřání, maminka má Eurotel, zřejmě tarif ” o víkendech volám zdarma” a to příjde přece jen levněji, než poslat z archivu 30 let starou pohlednici. A nebo volá proto, že moje letošní narozeniny jsou přece jen takové ty významné:-(, takové ty /jak říká tomík/,kdy si člověk pronajme kulturák a objedná prase:-)))))))))))
Moje maminka není chudý důchodce, je pracovitá a stále vykonává svou praxi. Díky své pracovitosti má 3 vily, vlastně ne, má jen půl jedné, zbytek darovala svému manželovi.
Moje maminka ráda dostává dárky, třeba zlato, starožitnosti a tak. O tom co dostala k různým příležitostem, třeba ode mne, pak ráda hovoří před co nejširším fórem přátel a také to porovnává s dárky, které dostali od svých dětí její přátelé. Tek třeba, když měla 70, přivezla jsem starožitný stolek a myslím, že se líbil, taky aby ne, měla radost a já taky, tedy já jen do chvíle, než asi před 30ti lidmi nahlas zaznělo ” Jo tady Hanička, TA MÁ DCERU, když měla Hanička 70, Gábinka jí koupila týdenní zájezd do Egypta!”, zapomněla zmínit, že Hanička se Gábince už 18 let stará o 3 děti ve věku 18,16 a 5 let, že kvůli tomu přestala chodit do práce a odstěhovala se ze svého rodiště k dceři do Brna. Já spolkla, že za ten stolek by v tom Egyptě pobyla týdny 2.
Moje maminka sama pak dává dárky poněkud svérázné, například když byly mému synovi 2 roky, přinesla mu staženého králika a červený karafiát.
Já si dárky od ní pečlivě schovávám, jednak jsou to rarity, druhak se s nimi nic jiného dělat nedá:-)) a tak mám sbírku vánočních a narozeninových dárků / ty jsou většinou s velikonočními motivy/ jako třeba číše na cosi na skleněné nožce v podobě vánoční ozdoby s namalovanou zimní krajinou, dečky zlatem či stříbrem vyšívané s vánočními a velikonočními motivy / vždy 1 kus/, punčocháče velikosti XL / u nichž se ukázalo, že by potřebovala XXL/, stahovací kalhotky z Polska velikosti XL / stejný případ jako s punčocháči/. Od roku 97 pak dostávám různé předměty z bytu mé babičky a jejího syna ( které jsem zdědila já, protože jediným dědicem byl můj otec, který umřel týden po svém bratrovi /babiččině druhém synovi/), jako třeba skleněnou vázičku, polštářek a tak. Prostě milé věci, které si pamatuju z babiččina bytu. Na předměty jako obrazy, porcelán, perské koberce a tak, zatím nedošlo.
Takže ” Jaký by sis přála dárek?”, ptá se včera maminka do telefonu a já něco blekotám ve smyslu, že nic (radši) nepotřebuju, leč ona nedbá a pokračuje ” Co třeba kráječ na cibuli? máš?”
” PROSÍM????” ptám se, protože to je moc, to je moc:-))))
” No mám ho ještě zabalený, dostala jsem ho od babičky, byl to poslední dárek než umřela.” povídá ona (babička umřela v srpnu 94).
Aha, myslí se takový ten umělohmotný předmět, který se aplikuje nad půlku cibule a pak se mechanicky stlačí píst,který má dole krájecí nože.
” Nene, děkuji, nechci kráječ, nic nepotřebuju, všechno mám………………..”.
No,možná ještě nakonec přece jen příjde ta pohlednice.