Už to budou 3 roky, co jsem tu ženu poznala,vlastně nevím, zda jsem ji poznala, nebo vůbec znala, vlastně ani nevím, zda to byla žena, jak byla stará, čím byla, kde žila. Vím jen, že jsme si neuvěřitelně rozumněly, tak moc, že jsme mnohdy ani nevděly která z nás TO řekla a která si to jen myslela. Zvláštní, mimořádné souznění.
Jednou v noci řekla ” Už je pozdě, musím ještě na druhý břeh.” a já se zeptala ” A máš drobné?”. “?” opáčila. “No drobné, minci pro převozníka.” a obě jsme zasmály, ale ta hláška už nám zůstala napořád a tak vždycky když odcházela, řekla ” Drobné mám.” nebo pak ” Drobné ještě mám.”
Jednou ráno přišla pošťačka a přinesla mi doporučené psaní, bílá obálka A4 s bublinkama uvnitř, adresát já, odesilatel taky já, vlastně moje firma. Správná jména, názvy, adresy.
V té obálce byla hedvábná šála, bílá s mořskou zelení z ateliéru na druhém břehu zabalená v celofánovém sáčku a na něm přilepená mince z mědi a mosazi, mince za kterou se dá i něco koupit, mince, kterou je možné dát i převozníkovi.
Od té doby jsem o ní neslyšela, o té ženě, mince leží v mé čarodejnické krabici z vzácného dřeva a čeká.
Čekám i já, nevím co s ní mám dělat, protože žádný pokyn v té obálce nebyl. Nevím zda je u mne schovaná pro ni, zda ji mám někomu předat, nebo zda je pro mne.
Nevím a tak čekám.
Vždycky budu čekat.
Budu čekat dokud budu moct a až už moct nebudu, vezmu tu minci sebou.