Někdy potkáme cestou lidi, kteří se nám dostanou pod kůži ať to chceme, nebo nechceme.Pak se třeba ztratí, zmizí nám ze života, jedno proč, prostě jsou najednou pryč, nemůžeme s nimi mluvit, dotýkat se jich, nebo je aspoň vidět. Jsou pryč, pryč i když na ně myslíte nejdřív každý den, pak třeba méně často, rozhodně nikdy méně často než než jednou za dva dny.
Prostě musíte i kdybyste nechtěli, máte je pod kůží.
Pády do propasti, pomalé škrabání se nahoru a znova a znova ty pády.
Naděje, beznaděj.
Nahoru, dolů.
Nikdy to nebude jinak.
Už nikdy.