Když jsem byla malá, neměla jsem ráda loutky, ani loutkové pohádky, nemám ráda ani Spejbla a Hurvínka, odjakživa se mi z nich dělala husí kůže.

Vždycky jsem měla ráda klauny, ty v pohádkách, i ty v cirkusech, klaun mi připadá jako veselá a potřebná záležitost, nakonec i králové měli své šašky zobrazují rubovou část zrcadla, někdy i tu lícovou, proto někteří šašci dlouho nevydrželi.

Klauni jsou fajn, pokud to není ten klaun , co je "ta věc", která vtahuje děti do kanálů a nebo dělá jiné hnusné věci.

Za klauny posílali lidi i lékaři, jediný komu to prý nemohlo byl ten Největší z Pierotů – Jean-Baptiste Gaspard Deburau, letos by mu bylo už 210 let a přesto se na něj nezapomnělo. Velký Klaun:o), narodil se sice tady u nás, ale život prožil v Paříži, možná naštěstí, možná že kdyby ne, nevědělo by se, že byl tak velký.

Prakticky v každém centru světových metropolí  můžete potkat klauny, třeba s papouškem, nebo s opičkou, někteří klaunují nepřetržitě, někteří nabíleni jen tak stojí a občas se pohnou, aby udělali nějaké gesto a hloučky lidí stojí i desítky minut, aby to gesto zahlédli. Stojí a čekají, usmívají se, tleskají a pak jsou dál po svém s tím úsměvem, který pak zmizí až v přeplněné tramvaji, metru, doma. Před mnoha lety mi jeden takový bílý klaun v Mnichově podal růži, když si na to vzpomenu, usmívám se ještě dnes, v metru i doma:o).

Klaun je prima věc, věc, která Vás prakticky vždycky rozesměje a těžko Vás může naštvat, tedy pokud nejste nasraní na celý svět i sami na sebe už z podstaty, to je pak těžké a nenapadá mě nic, co by Vás potěšilo, třeba kromě toho, že sousedovi chcípla koza.

Klauny můžete potkat prakticky ve všech světových metropolích a kolem nich lidi, kteří se usmívají. Praha ještě evidentně světovou metropolí není a lidi se tu usmívají víc těm chcíplým sousedovic kozám.