K trestu smrti oběšením v neděli odsoudil tribunál v Bagdádu bývalého iráckého prezidenta Saddáma Husajna, kterého shledal vinným z podílu na masakru šíitů v městečku Dudžail z roku 1982. Viditelně otřesený Husajn po vynesení rozsudku vykřikl: "Alláhu Akbar!" (Bůh je veliký!) a "Dlouhý život národu a smrt jeho nepřátelům!".
Tohle byla první věc, kterou jsem si dnes po 2 dnech absence u netu přečetla a vlastně mě to vůbec nepřekvapilo, ne, že by s něčím takovým moje vědomí nesouhlasilo, vždyť přece, kdo už, když ne on. Kdo, když ne člověk, který sám poslal na smrt tolik lidí? ale podvědomí se stejně brání. Chápu i tu radost, kterou toto rozhodnutí způsobilo v Iráku. To rozhořčení ostatních by jistě přineslo i vynesení doživotního trestu.
Kdybych uznávala smrt jako trest, byl by tenhle parchant asi na prvním místě, komu bych ho nadělila. Jenže…
Jenže já neuznávám, protože neexistuje méně a více hrozná smrt a když slyším ono trest smrti", vybaví se mi nejen ty tresty vykonané v amerických filmech, ale zejména ta zeď před kterou zastřelili Čaučeska a jeho ženu.
Asi to taky bylo vpořádku, ale tu pachuť spravedlnosti cítím už celých 16 let.
