�

Nikdy jsme neměli kočky, ani já jsem nikdy v žádné své domácnosti neměla kočku. Kočkám nerozumím a vždycky jsem říkala, že je moc nemusím. Kočky mají svou hlavu, jako já, pořád se někde flákají, jako já , nechtějí moc hladit, jako já , nerady s někým spí, jako já, v noci v posteli jedině otravujou………:o)

Vždycky jsme měli myši, nakonec aby ne, všude kolem jsou jen pole a les a o množinu myší připadající na několik km2 kolem se nemáme s kým podělit sousedů nemaje.

Naše myši se někudy dostanou dovnitř, patrně i soustavně otevřenýma dveřma a převážně sídlí kdesi v kuchyni, není je moc vidět, ani moc slyšet a ani nevím co tam žerou, protože jídlo tam není žádné:o), pravda, vloni se Filipovi podařilo jednu zavřít do lednice, ale asi jí tam bylo zima a tak se pokoušela těsněním prokousat ven, ale to není důležité, prostě myši se zdržovaly jen v kuchyni, až do letoška. Letos je všechno jinak, máme totiž kočk.

Kočk se zdržuje převážně venku, tedy donedávna zdržoval, teď zjistil, že myši jsou uvnitř a tak je s nimi uvnitř.

Problém je v tom, že kočk stále někde číhá a občas se stane, že se mu nějakou myš podaří chytit. Ještě větší problém je pak v tom, že když chytí – nezabije ale hraje si, myš si poponese tam i onam. Největší problém je, že lehce pochroumané myši mu většinou zdrhnou a schovají se na místa špatně dostupná. Myš je totiž věc, která má neuvěřitelnou schopnost se zmenšovat, natahovat a zplošťovat.

Tragedie je, že jednu takovou myš mám v pokoji za svou hračkovou skříní, druhou za těžkým a neodtažitelným psacím stolem a třetí za skříní se šaty. U každého tothoto kusu nábytku teď vrčí některá z blondýn a jediná bytost která chce zevnitř ven, jsem já, možná už i ty myši, ale ty mají smůlu