Na své cestě potkáme tisíce lidí, někdo možná víc, někdo míň, většina z nich je nezajímavá a nijak nám v paměti neutkví, protože není proč. Pak jsou ti, které známe déle, víc, sedíme s nimi v práci, potkáváme je každý den v obchodech, v tramvaji, pijeme s nima kafe, panáky, chodíme s nima do kina, tancovat, spíme s nima, nebo s nima dokonce žijeme.

Ani někteří z té druhé kategorie se člověku do mysli moc nezaryjí, když je přestanete vídat, chvíli Vám chybí a nebo třeba ne, časem si vzpomeneme jen matně jak vypadali, jak se smáli, jak voněli a nevadí to, neschází Vám to.

Taky do ní ale patří ti na které z jakéhokoliv důvodu zapomenout nikdy nechcete a ani nemůžete i přesto, že odešli, někdy už navždycky.

Pokaždé když si na ně z nějakého důvodu vzpomenete, slyšíte jejich smích, nebo si vzpomente co říkali, když jste si o něčem povídali jakože vážně, když to nebyla legrace, vzpomente si jak voněli, jací byli na omak, jaký byl stisk jejich ruky.

Pár takových lidí mám i v tom svém prastarém telefonu nebo v té tabulce co se jmenuje kontaktní list, kterou mám už taky zatraceně dlouho. Za ta léta z telefonu i z té tabulky spousta jmen zmizela a spousta jich tam přibyla a je mezi nimi i pár takových z kterých zbylo jen to jméno, nic dalšího už tam není a nikdy nebude.Ten telefon už nikdy nikdo nezvedne a v té tabulce už nikdy nikdo neodepíše a přesto tam zůstávají, protože i tohle je součást vzpomínek, které nechci vymazat