Dnes jsem měla dlouhé povídání s jednou svou spolužačkou bývalou. Chdily jsme spolu do 8. tříd, ne tedy, že by jedna z nás někdy propadla, ale ona prostě chodila do 1. třídy jinam. Vždycky to byla nejhezčí holka ze třídy a taky byla nejdravější, vždycky ji bylo všude plno, ale většinou třídních malérů vždycky proklouzla bez šrámů / i když možná za tu ztracenou třídní knihu jsme získaly nějaké sankce obě/.

No a pak jsme se rozešly každá jinam a už se jen občas potkaly s kočárky a pak už jen občas na školním srazu, protože já přece jen bydlím trochu z ruky.

Život si taky vyrobila poměrně komplikovaný, ale ne o moc víc než já, prostě průměrně komplikovaný život plný běžných nástrah:o)

Jak ji znám, vždycky bývala hodně činorodá a pracovitá, nakonec s manželem si postavili v posledních 15ti letech dům.

A najednou problém, je už dlouho nemocná, vydělává míň a doma nastaly kontroly financí, manžel kontroluje účty, odebral jí kreditní karty, každý den prý udělá nějakou scénu kvůli penězům, ona sedí doma a pláče.

No, abych pravdu řekla, ve většině případů myslím drží doma kasy ženské:o)), popravdě snad neznám žádnou, která by se ptala, jestli si může zajít ke kadeřníkovi a věty typu  Ale prosím tě, to už mám staré" a nebo  Stálo to jen 500,- -když účet na 5.000 se vyhodil cestou :o)) ( mám jednu známou, která si koupila v MaxMara zimní kabát za 80 tisíc a manželovi řekla, že ho slevnili na 10, což se nedalo nekoupit:o))), ženy takhle většinou hospodaří, ovšem to znamená, že mají do kasy přístup, zatímco o mužských potřebách kapesného" nebo nákupů potřebností se diskutuje mnohem víc, někde pak vůbec. Rozhodně lépe jsou na tom podnikající jedinci bez výplatních pásek a výplat posílaných ztaměstnavatelem na účet, tam se pak překvapení dostavují až při podávání daňových přiznání:o)).

My to máme u nás zařízeno tak, že si oba necháváme všechny svoje příjmy a pak máme ještě nějaké společné a ty máme na účtu v bance, oba máme kreditku:o) a ani jeden z nás se nikdy nepídí po tom, proč je ten účet případně najednou chvílema v debetu. Můj muž navíc ví, že jsem dostatečně šílená na to, abych objednala stavbu plynové kotelny za 640 tisíc, když máme momentálně k dispozici třeba 1800 korun:o)).

Deptat se lidi můžou různě, i kvůli penězům a asi bych pochopila, že jednoho doma rozčílí, když si ten druhý koupí nějakou osobní věc za 10 tisíc, když je to měsíční rodinný rozpočet, ale dělat den co den scenérie kvůli barvě na vlasy, tričku ze sekáče, nebo laku na nehty za 30 korun, když měsíční rozpočet je třeba 20 tisíc, to podle mého názoru nestojí za řeč, natož za nějakou scénu.

Tak si s ním o tom proboha promluv!" byla rada č. 1, ale prý to zkouší už několik let.

Tak dělej, že to neslyšíš!", byla rada č. 2, ale řve prý moc nahlas.

Tak ho pošli do prdele!", na to mi odpověděla, že je slaboch a že to nedokáže a tak jsem to ukončila konstatováním č. 1¨

 Kdo se bojí sere v síni!" (pardon, ale to je takové naše moravské přísloví:o))),protože žádné jiné rady já prostě nemám.

Máte nějakou Vy?