Za dávných časů milé děti, když ještě neexistovaly mobilní telefony a když jste si chtěli něco přečíst, museli jste do knih, atlasů nebo slovníků a na přidělení pevné linky a černého telefonního přístroje z takové té divné hmoty co ani nebyla umělá, se čekalo i více než 5 let a to nejen v Praze, neexistovaly ani takové ty věci jako jsou mezistátní a státní předvolby.

Zelefonica O2 se tehdy nejmenovala ani Český Telecom, ale jak se jmenovala, tak to už nepamatuju, v každém případě telefonní seznam v našem okresním městě vypadal asi nějak jako dvouarch A5, protože telefon neměl jen tak někdo.

Nevím jak vypadaly jednotlivé telefonní ústředny po stránce technické, ale vím, že v nich seděly osoby, kterým se říkalo  spojovatelky" .

Prakticky to vypadalo asi tak, že vytočením příslušného čísla telefonní stanice jste se dovolali v městě X pouze do města X, pokud jste chtěli volat do města Y, bylo nutné vytočit číslo ústředny, třeba 159 a čekat na přihlášení spojovatelky. Poté co spojovatelka přijala Váš hovor a Vy jste ji hezky pozdravili ( to bylo hodně důležité kvůli rychlosti spojení), sdělili jste jí své telefonní číslo a pak také svůj požadavek, tj, do kterého města a na jaké telefonní číslo byste rádi volali, spojovatelka si údaje zapsala a pak jste v naprosté většině případů Vy i ona sluchátko odložili do vidlice. A čekali.

Takové čekání mohlo trvat pár minut, pár desítek minut, hodinu, nebo i pár hodin.

Třeba spojení s Prahou trvalo přes den hodinku dvě, někdy i tři, večer se ovšem dalo pořídit i za půl hodiny.

Pak zazvonil telefon a ozvalo se  Halóó, máte tady tu Prahu, mluvtéééééé"  a Vy jste slyšeli buď vyzvánění telefonu ve vzdáleném městě a nebo už rovnou kýženého volaného a tak jste mluvili a ať byl Váš rozhovor pracovní, pracovně odborný, soukromý, nebo soukromě silně osobní, rozhodně se do něj každých pár minut ozývala spojovatelka  Mluvíííítééééé?"

V případě, že jste chtěli uskutečnit rozhovor zahraniční, vhodnou dobou byla noc (někdy se to povedlo) a nebo víkend (myslím celý) a v takovém případě bylo vhodné dohodnout si s volaným třeba písemně (doručení dopisu trvalo třeba do Německa tak 2 týdny), že o víkendu třeba 22. a 23. 11. budete volat a  on má sedět doma a čekat!

Další postup pak byl stejný, vytočili jste 159 spojovatelku a sdělili jste jí své telefonní číslo, dále pak zemi kam chcete volat a telefonní číslo kýženého volaného. Spojovatelka si vše zapsala a otázala se  Jakou řečí budete mluvit!"

Nebylo dobré říkat,  že třeba španělsky, protože sehnat tlumočníka do španělštiny nebyla zas taková legrace a spojení se tak uskutečnilo třeba až za 3 dny, přesto můj tatínek, když měl hodně dobrou náladu, odpovídal spojovatelce asi nějak takto :

Pokud bude doma pán tak německy, bude-li doma paní tak italsky a bude-li doma služebná pak francouzsky.", ovšem takový hovor, pokud se měl uskutečnit v sobotu, bylo potřeba objednat už ve středu:o).

A nemyslete si, že kecám:o)), takhle jsem do Prahy volávala ještě v roce 1985