Moje první setkání se s opravdovou hudbou se odehrálo skoro na samém počátku 70. let / no zda to není symbolické:o)) /. Tehdy jsem vyjela se svým otcem nejprve do Itálie ( tam se muselo vždycky, protože to byl jeho druhý domov) a pak plynule do Německá, samozřejmě Západního.

Strašně jsem se na to těšila, protože jsem si nutně potřebovala koupit lesklý černý kabát a lesklé bílé holinky na vysoké podešvi, kvůli čemuž jsem nespala už několik měsíců předem. No a pak se to stalo!

Narazila jsem na nějaký výprodej LP  po 5ti DEM (nevýprodejové stály nejméně 20) a tam, ač jsem vůbec netušila, odkojena Vondráčkovou a Neckářem, vo co de, jsem zakoupila dvě LP. Jedna z nich byli Depp Purple In Rock a druhá byla od Black Sabath (byla na ní Paranoid).

Ty LPčka  jsem po příjezdu domů slyšela snad dvakrát, protože pak se to nějak rozkřiklo a já se rázem stala nejžádanějším děvčetem z města:o), ovšem, když se po čas vrátily, neměly už prakticky vůbec žádné drážky. Byly totálně ohrané a přesto to byly desky, které se vlastně nikdy neohrály.

S některými věcmi to tak prostě je, že zůstanou pořád krásné a aktuální. A některými nikolivěk a nezáleží jen na kvalitě materiálu, ale hlavně na jejich duši:o)

�