a probudila se na Sibiři.
v 11 jsem měla být v bance, v 10 jsem v pyžamu poprvé koukla z okna a v 10.30 cvičně vyšla z domu, protože naše ulice je příkrá do kopce i z kopce a jsme jen II. třída, takže tady se protahuje až poté, co je protaženo všechno ostatní. Při pohledu nahoru jsem pochopila co to bylo za zvuky, které mě budily už od časného rána, hrabání pneumatik ve sněhu.
Všechna auta vypadala úplně stejně, naštěstí jsem si výjimečně pamatovala kde jsem včera zaparkovala, takže moje bylo skutečně to první které jsem ze sněhu vyhrabala, ovšem po 5ti minutách pobytu ve sněhu jsem zjistila, že mi pouštěj boty, teda barvu, a to hodně, a že promokají, taky hodně.
Když jsem usedla do sedadla plného sněhu a nastartovala, na chodnících vpravo i vlevo už postávalo cca 10 pánů sledujících pobaveně co jako budu dělat, možná by zatlačili:-)), ale dělají to často, že pobaveně postávají i když není sníh a já chci zaparkovat nebo se naopak odparkovat.
Z banky, ve které jsem nechala na zeleném plyšovém koberci hnědé skvrny ze svých bot, jsem zajela rovnou do podzemních garáží Vršovického Kafefůru, protože toto je prostě čas, kdy se už můžu pohybovat jen v podzemí a já chtěla boty, které nebudou pouštět barvu.
V parkovacím prostoru jsem potkala Adama s Adámkem, v přízemí pak Adélu s Matesem a Ájou a tak jsme šli nejdřív do hospody na kafe a tití, servírka mě polila od hlavy až k patě minerálkou, to gremliní jahodové tití naštěstí z tácu sundala chvíli předtím. Takto jsem zjistila, že mi nepouští barvu ani svetr ani džíny.
Boty nemám, ale Gremlini vyzkoušeli všechny boty co tam měli, sami si je brali z krabic, prodavačka se tvářila jakože nevadí, protože tam je stejně až do 22 a já si poprvé dovolila ten přepych, který si v dnešní době dopřává většina rodičů malých dětí, tvářila jsem se jakože je to roztomilé:-)) a nakonec vlastně i bylo:-).
Po Praze už se docela jezdit dá, protože už jsme si to od rána sami pěkně rozjezdili:-)
