Věnováno BářeI lidé, kteří jdou životem silní a zdánlivě neohrožení, lidí, kteří přežijí" prakticky všechno, stokrát se vyhrabou ze dna, nejsou depresivní, naopak, jsou vždycky optimističtí, pozitivně naladění, i takoví mohou ten okamžik zažít.
Asi nejhorší období které jsem zažila se událo mezi podzimem 2001 a podzimem 2002, žádné malicherné vymyšlené deprese, ale konkrétní fatální věci na které člověk normálně nepomyslí, natož aby si je naplánoval najednou. Zdravotní problém o němž nevíte co znamená, domácí problémy s dítětem o kterých prostě nevíte jak je vyřešit, a fatální finanční problémy, podle odborníků, neřešitelné.
Až tohle všechno skončí, zhroutíš se!" říkali mi přátelé a já jsem se tomu smála, protože přece každá věc se nějak vyřeší, vždycky.
Vyřešila jsem je, všechny, jednu po druhé, trvalo mi to od září 2001 do července 2002 skoro 20 hodin denně, ale vyřešila, i když se všemi těmi řešeními nejsem úplně spokojená až dodnes. A, nezhroutila jsem se. A pak se to stalo.
Kolik pevných životních bodů člověk má, 2,3,4, nikdo to neví, dokud o ně nezačne přicházet.
Koncem června jsem musela doslova vyhodit jeden z nich, abych nesáhla k nejhrubšímu násilí. V půlce července jsem dostala po 29 letech padáka v práci ( dost zvláštním způsobem:o), a za 3 dny na to jsem ztratila úplně definitivně blízkého člověka na kterém mi hodně záleželo.
A všechno šlo dál, chodila jsem ještě 2 měsíce do práce, vysvětlovala a předávala a čekala, kdy zazvoní telefon a těšila se, že se konečně v klidu pořádně vyspím. Předala jsem, skončila a telefon nezazvonil.
Vyspala jsem se, pořádně a po pár týdnech jsem si uvědomila, že jsem přestala vstávat, že vlastně už ani nespím, že jen ve dne v noci ležím a telefon sice zvoní 100x denně,ale nikdy nevolají ti, kteří by volat měli. A pak mi začaly praskat žíly a tak jsem se zvedla a jela ke své přítelkyni co má u sebe mou zdravotní kartu. Povídaly jsme si a pak jsem si v lékárně vyzvedla antidepresiva 1-1-0 a prášky na spaní 0-0-1 a tak jsem je jedla a chvílema jsem měnila dávkování na 1-1-0 a 1-0-1 a pořád jsem spala a všechno, úplně všechno mi bylo skoro úplně jedno, ale až moc a po pár týdnech se mi to zdálo až hodně moc a tak jsem ta antidepresiva zavřela do šuplíku, protože jsem došla k názoru, že když člověka něco trápí, musí si to prožít naplno a ne to jednou půlkou mozku prožívat a tu druhou tlumit.
A pak jsem jednoho večera seděla na posteli, úplně sama doma, a v ruce jsem držela tu krabičku prášků na spaní a přemýšlela jsem nad tím, jestli jich bude stačit 20 a nebo je to málo. Byla to úplně tichá chvíle, žádné emoce, žádné strachy, žádná deprese, jen já a ty bílé válečky a naprostý klid, zrale-nezralé rozhodnutí, jen já a ty bílé válečky:o). A pak se to stalo, zvítězil můj pragmatismus.
Co se stane, napadlo mě, když jich sním 30 a usnu a pak se pobliju a většinu z toho vyzvracím a neumřu, ale oddělám si mozek a zůstanu tu jako debil?? No na to se musím zeptat!! A tak jsem tu krabičku uložila do šuplíku a šla spát a ráno, ráno jsem se hned vypravila znovu za svou velmi praktickou lékařkou.
Vyslechla mě mimořádně pozorně, daleko pozorněji než bývá běžně jejím zvykem, výjimečně se ani nesmála a pak řekla Kolik těch prášků doma máš?" a já odpověděla, že asi tak těch 30. Otevřela zásuvku stolu, vyndala krabičku Stilnoxu s 20ti kusy, hodila ji po stole směrem ke mně, a řekla 30? Tak takhle by to mělo stačit!", pak jsme se na sebe pár desítek vteřin zkoumavě dívaly a pak jsme se obě začaly strašně moc smát.
Hranice mezi životem a smrtí je tenká jako vlásek a s vůlí žít nebo nežít nemá nic společného míra oblíbenosti, množství přátel (kteří Vám volají 23hodin denně, aby Vás kontrolovali, protože pořád Vám zbývá ta 1 hodina), úspěšnosti, zabezpečenosti. Ta chvíle, ten okamžik, jsou jen Vaše, nepatří do ní žádné vnější podněty, jste v ní jen Vy a to ve Vás a pokud by se Vám někdy stala………,no, život je krásný, i ten s problémy:o)
P.S. V sobotu 27.1. se rozhodla pro odchod ze světa spisovatelka Iva Hercíková, bohužel:-(
