Před dávnými pradávnými věky koupili jsme s našimi přáteli a mou mámou (protože tolik peněz jsme nikdo neměli) za 137.000,-Kčs chaloupku pod horou na 3/3. Teda spíš to byla chalupa velká jako prase a k ní obrovské pozemky, které, krom těch u chaloupky za plotem, oralo, silo a vláčelo JZD.
Původní vlastník dědeček M. pak zemřel a zbyl po něm siroty M., C. a Ch..
Když zemřel i bolševik a JZD, začaly siroty bouchat na chaloupku a dožadovat se svých polí a tak jsme si řekli "proč ne?", ano!
Jenže siroty nechtěly ty pole, lesy, louky, luhy a háje darovat, protože by z nich musely zaplatit darovací daň, tehdy by to bylo nějak kolem 1.500,- Kč celkem a dožadovaly se vrácení podle zákona o půdě a tak se v roce 1993 podala formální žaloba, aby "se ušetřilo" těch 1.500,-Kč.
A tak šel čas a siroty začaly okokukovat i chaloupku, že by se taky jako hodila a pak se začaly hádat kdo bude mít větší les a kdo ten pozemek u cesty a kdo tu cestu, aby ji mohl zrušit a chataři z celé kolonie v kopci se museli složit na vrtulník.
A tak šel čas a hodnota lesů, luk a strání se zvýšila z tisíců na statisíce a náklady soudního řízení se zvýšily na desetitisíce za znalecké posudky, geometrické plány a taky siroty stále měnily plány a my původní vlastníci jsme chaloupku prodali a už nás to celé vlastně ani moc nezajímalo, ale přesto jsme znova a znova přebírali obsílky k soudu, kde jsme pak rudli až fialověli nad prohlášními sirot, že jsme je okradli a omdlévali nad dalšími sděleními soudu o výši nákladů.
Rok 2005 se zdál být přelomovým, soudkyně S. nařidila na první zářiový den jednání při kterém se poprvé zdálo, že konečně úplně přesně pochopila o které pozemky jde, kdo a proč je chce a namísto nonverbální komunikace spočívající v převracení očí v sloup pravila směrem k sirotám nejen "vy mlčte", ale také po 12ti letech a 3 hodinách posledního jednání vynesla rozsudek.
Přesto, že si 12 let dělala pečlivě poznámky a nákresy o tom, kdo co chce a proč, podělila siroty podle itineráře " Tys chtěl A,B a C dostaneš R,Ř a S………….." a všechny strategické pozemky z hlediska místa ( nikoliv ceny) přisoudila mému synovi, který už ve sporu zůstal jako náš jediný následník, protože v době, kdy jsme mu my jeho rodiče darovali, byl ještě nezletilý a tím už pak žádná sirota nehla.
Siroty se samozřejmě proti rozsudku odvolaly.
Od podání žaloby podle zákona o půdě uplynulo téměř 14 let, siroty zestárly a už ty pole, luhy a háje ani po vlastních neobejdou, ale ušetřily těch 1.500,- Kč za darovací daň. Náklady řízení, které jim soud uložil zaplatit se pohybují kolem 200 tisíc, každá s nich dostala co nechtěla a navzájem si mají vyplatit statisícové vyrovnání a mně na benzín mají zaplatit tisíc asi 5 a už s tím nikdo nehne, protože dnes, po těch téměř 14ti letech, dorazil rozsudek odvolacího soudu v Ostravě a už prý nikdo nikam nemusí a můžeme začít kolíkovat.
To byl fofr, co? :o)
