Jako bych stála, jen stála

a všechno ostatní kolem mne běželo tryskem, někam. 

Není to žádný útes a pod ním propast, je to rovná pevná zem a spadnout se dá jen na ni, nikam hloub.

Hlavou mi běží uplynulé dny, týdny a měsíce, vím přesně jak, kde a kdy se stala ta chyba" a taky vím, že už nikdy ji nebude moct vzít zpět. A i kdyby, nic se už nezmění, kostky už byly vrženy.

Nikdy už nic nemůže být a nebude stejné jako předtím, nikdy, prostě to není možné. Životní vjemy jsou různé, různě důležité.

Je dobré jíst skvělé věci a pít úžasné nápoje a pak už je nikdy neochutnat, dá se i bez nich, vzpomenete si na ně a při té vzpomínce se musíte usmát.

Pak jsou tu věci jako slunce, déšť, teplý vítr, vůně trávy, zvuk moře, ochutnáte je a bez nich už to nikdy nepůjde,

bylo by to jako přijít o hmat, čich, kus srdce, duši.

Příspěvek byl publikován v rubrice Monology...... a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.