Letěla, skočila, letěla a přežila!

A bylo to super a rozhodně to nebylo naposled:o)

Z Roudnice jsme vyletěli ultralightem před 15tou a nad Mělníkem, Brandejsem hopsa hejsa do Kolína ve výšce jen asi 300 metrů nad zemí. No ono to stačilo, protože posezení v tomhle letadýlku je jako v tom autě co má tři kola a na sobě montgomerák, ale těch 85 kilometrů a tak nízko:o), dá se to zvládnout.

V Kolíně na letišti mě nasoukali do příšerné modré kombinézy v které bylo horko ( skoro hodinu) a pak mě taky zapasovali do strašně mohutných popruhů, které tlačily (skoro hodinu) a přidělili mi instruktora Pepu, který byl hodný (bohužel asi jen 20 minut).

Pepa mi pak ukázal jak se na něj pověsit (asi netušil, že to já umím) a pak pravil " Jdeme první." a vydal se k letadlu, tak jsem šla protože jsem netušila, že "jdeme první" znamená nejen tam první, ale i ven první.

V letadle jsme chvíli poseděli, každou chvíli se mě někdo zeptal, jestli jsem OK, a já OK byla, protože když OK nejsem, většinou to nenechám dojít tak daleko, ani tak vysoko, do 4000 metrů.

Seděli jsme s Pepou hned u takových podivných šoupacích dveří a když už byly všude kolem mraky, Pepa řekl, abych vstala a otočila se k němu zepředu – to aby mi překontroloval to vázání, pak zezadu, to aby mě k sobě připnul a pak řekl, že až se ty dveře otevřou, mám si nasadit brejle, protože kdyby dřív tak by se mi zamlžily a pak, že mám popojít až k těm dveřím a až mi poklepe na rameno, já ohnu nohy v kolenou a až to udělám, tak hop.

Dveře se otevřely, já si nasadila brejle a popošla jsem k těm dveřím a přede mnou bylo plno oblohy a mraků a podemnounic jen práh toho otvoru a pak už jen obrovská díra. Pak mi Pepa poklepal na rameno a já ohnula ty nohy a HOP…. Popravdě netuším, co by se stalo, kdybych je neohnula, zda by mě Pepa vykop, fakt nevím, já to prostě udělala.

Volný pád je volný pád, to padáte volně a asi je úplně jedno jestli je to 1000 nebo 2500 metrů jako jsem padala já dnes, podstatný moment volného pádu je jeho úplný začátek, ten první moment, rychlost bez jakéhokoliv odporu, překvapivý moment na který si během 3-5 sekund zvyknete a už jen padáte.

To pokračovací padání je taky úžasné, ale možná to všechno člověk pochytá až při opakovaných pokusech, napoprvé není možné  vychutnat to úplně, protože těch 2.5 tisíce metrů je moc krátká trasa a pak, pak už se otevře padák a to padání je zase úplně jiné, klidné, tiché, pomalé až k úplnému pomalému a měkkému dopadu na zem.

Líbilo se mi to, moc, asi tak moc, že si udělám kurz, protože to padání bez Pepy a nebo případně později v tandemu s někým jiným, bude zase určitě úplně jiné:o).

/files/seskokimg_1603.jpg

/files/dopadimg_1604.jpg

a cesta ultralightem zpět

/files/ultralajtimg_1609.jpg

Příspěvek byl publikován v rubrice Modona online a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *