aneb návrat z ráje. 

Dneska jsem se vrátila z ráje do hnusné zimy a mokra, do světa bez Luciana Pavarottiho.

Ještě včera a v minulých 12ti dnech jsem pobývala ve světě hřejivého tepla, zlatavých barev slunce, všech odstínů tyrkysu moře, bílých oblázků a nazlátlého písku, světě bez internetu, televizního a rozhlasového vysílání, světě ve kterém se hovoří jazykem jemuž nerozumím a taky trochu jazykem kterému nerozumim rovněž, světě, který předstírá, že neexistuje němčina, světě ve kterém jsem vlastně moc nerozumněla ani těm, kteří mluvili česky.

Včera vpodvečer nad rudým Campari, u stolku ke kterému se muselo  sejít po 186 schodech do skal, v tichu které "rušil" jen Vangelis, mě napadlo, že takhle nějak musí vypadat Ráj