Umíte spát?

aneb, i zažraných rituálů se zbavíte snadno pokud Vám na někom záleží. 

Spát, to se u nás doma smělo, máma totiž vyhodnotila tuto činnost jako potřebnou pro život a tak se ve speciálně vyhrazených hodinách spát prostě smělo.

Pokud říkám vyhrazené hodiny, mám tím na mysli například čas mezi 22. večerní a jakýmsi časem ranním, ten se lišil podle dní pracovních a volných, v těch volných končil čas ranní nejpozději v 9.

Dny v naší domácnosti měly pevný řád, tak třeba dopoledne se u TV nikdy nesedělo, po zbytek dne se u ní pak nikdy neleželo, ležení patřilo výlučně k činnosti spánek v určeném čase.

Každý den začínal stejným rituálem, otevřely se dveře, rolety udělaly jedna po druhé trrrrrrr", chladný nebo teplý vzduch vlétl do místnosti dokořán otevřeným oknem, peřina z těla odputovala na křeslo. Dobré ráno" a stoprocentní jistota, že takto odzbrojeni už se dál v posteli povalovat nebudete.  Postel pak bylo nezbytné bezchybně ustlat, což se mi nikdy nepovedlo a proto k rannímu rituálu patřila i věta  Tomu říkáš ustláno??!!"

Je zvláštní, jak obtížně se člověk zbavuje i rituálů, které považuje za zbytečné, nechutné a odporné, jakoby pocit, že pokud se daná věc neodehraje navyklým způsobem, nastane konec světa, byl zažraný až kamsi do kostní dřeně. Kupříkladu Vánoce – rozhodně nebudou, nebo budou úplně zničené pokud se Vánoční úklid nebude provádět měsíc před nimi – trvalo mi snad 10 let ve vlastní domácnosti, než jsem se od tohoto nesmyslu dokázala oprostit.

Spánkového rituálu jsem se zbavila mnohem rychleji a tak jsem osamostatněna vstávala vždycky až když to bylo nezbytné, přestala jsem na sebe po probuzení pouštět světlo a chlad dne, ale desítky let jsem z podvědomí nedokázala odstranit   Tomu říkáš ustláno??!!", nakonec se mi ale povedlo i to:o)

Všechny moje současné postele vypadají podobně, jsou plné plyšových nebo živých zvířat, runových kamenů, nejrůznějších polštářů a zůstávají celodenně rozestlané, postel považuju za pracovní plochu stejně jako psací stůl a prostě nikdy nevím, kdy se mi zachce pracovat a do kolika polštářů se budu zrovna potřebovat zavrtat. V posteli ráda snídám, někdy i obědvám nebo večeřím:o)

no postel:-)

Někdy před 3mi lety jsem se kolem 10té ráno vrátila do domu své matky z nějakého šíleného flámu, potkaly jsme se na chodbě vedle ložnice

 Proboha, vypadáš strašně! A ticho Petr ještě spí !" řekla

 Prima  řekla jsem já a zahla do jejich zatemněné nevyvětrané ložnice dospat tu chybějící noc k Petrovi.

Zdali by tu vydržel 20 let, kdyby na něj větrala v 9 ráno, bylo to poslední co mě napadlo než jsem usla.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.