aneb stokrát zastřelená.
Byla to vlastně spíš postel a ta elektřina schovaná v krabici měla nějaký nápis v kterém bylo vecpáno slovo laser. No nevím, laser si já představuju jako něco světelného, ale tichého.
Věc se má tak, že po svém tatínkovi jsem kromě hedvábného šátku, který dostala moje matka v Západním Němécku v roce 1969, zdědila i praskající žilky. Kdepak jsou takové žilky nejodpornější? Ano, na tvářích a tak je mám tedy na tvářích. Že prý nejsou skoro vidět. utěšuje mě sem tam kdokoliv komu se mě podaří uzřít bez posmrtné masky, ale já je vidím! i když je to možná proto, že se na sebe dívám většinou do zvětšovacího zrcadla a přes brýle na blízko. Prostě já je vidím a paní doktorka, když mi tuhle na mou žádost kus masky odrýpla, viděla je taky a tak jsme se dohodly, že mě jich zbavíme tím odžilkovávacím laserem a to včera.
Pokud byste se pro takový zákrok rozhodli, doporučuji začít s mírnou zatěžkávací zátěží hned od rána. Já začala v 8 ráno u Labe s Adámkem.
Po snídani mezi půl 9 a půl 11 jsem jej 6x oblékla z tepláků do tepláků, trika s dlouhým rukávem a zpět do trika s krátkých rukávem, do bundy a z bundy, z bačkůrek do gumáků, posléze do tenisek z nich pak do bačkůrek, zpět do tenisek a posléze gumáků, zimní bundy, čepice, šály a rukavic ( aby Áda nebyl studenej), následně pak z čepice, šály a rukavic ( aby Áda nebyl teplej). Ve 1/4 na 11 v pyžamu a županu jsem začala propadat skepsi a vyhodila jsem to dítě do větru a deště studené.
V 11 jsem měla být u Vltavského zubaře. Ve 1/4 na 12 jsem to dítě bez rukavic provlekla Tylákem a Pípákem a hned jak jsem z něj svlékla v čekárně všechny tepelné obaly, přišla pro mě sestřička ( kdepak, to já už vím po těch 15ti letech, že zpoždění je vždycky nejmíň půl hodiny!). Pan doktor mi tentokrát odstraňoval " pouze" zubní kámen. Trvalo to skoro půl hodiny, bolelo to děsně a ztratila jsem nejméně půl litru krve. Poté jsem obalila dítě, provlekla je Pípákem a že přes Tylák k autu, ale dítě uvidělo známou ceduli (KFC) a křičelo " JÍÍÍÍÍDLOOOO!", takže bunda dolů, čepice, rukavice, atakdále.
Na strach z laseru jsem do té doby čas neměla, strach- já byla do odpoledne tak vyřízená, že už mi to bylo vlastně celé úplně jedno.
Položíte se (bez posmrtné masky) na postel, na oči dostanete úplně zacpané brýle, stroj zatím huči, mručí, klape a cvaká a pak vezme paní doktorka do ruky malinkatou pistolku připojenou hadičkou k tomu stroji a začne do Vás střílet.
Dostala jsem do každé strany obličeje zhruba 50 zásahů, které skoro nebolely, ale každý z nich doprovázela silná detonace a výbuch světla (vše na mé kůži) který jsem viděla i přes ty zacpané brýle.
Na závěr mě střelila ještě 3x do nosu a pak už byla spokojená a já tak oblblá, že bych šla klidně znovu k tomu zubaři.
P.S. Taky vím, co určitě zdědím po své matce – ucpávání velkých cév:-))
