Když mu bylo lehce přes 20 a konečně si zřejmě všiml, že je válka a není to žádná legrace, a tak přestože to nebyl žádný hrdina, zapojil se do tamního odboje.

Zjara roku 44 byl lapen, umístěn do koncentračního tábora a odsouzen k trestu smrti za spolupráci s partyzány, na jehož vykonání čekal na řepě téměř rok. Když pak jednoho dne dostal k obědu kuře a pomyslel si, že je to patrně oběd poslední, objevili se zlí Američané (naštěstí, protože jinak byste neměli co číst) a koncentrační tábor osvobodili. Otec si pak sebral svou jedinou švestku a bez bot se vypravil do několik set kilometrů vzdáleného města vyřídit rodině spoluvězně, že sice umírá na tyfus, ale určitě přežije:o).

Válka skončila a otec se v Itálii oženil a později, počátkem roku 48 se rozhodl podívat se po 7mi letech domů za svými rodiči. Ano, špatně načasováno, zpět do Itálie se dostal znovu až v roce 1963 ( naštěstí, protože jinak byste neměli co číst)……nebyl totiž žádný hrdina.

Žádnou medaili mu samozřejmě nedali, ani jedni, ani druzí, Němce zradil 2x, poprvé, když se mu pro ně nechtělo pracovat, podruhé, když se paktoval s těmi partyzány, zdejším soudruhům se zase moc nepozdával ten pobyt za války i po ní v zemi, která byla vlastně fašistická, no a aby toho nebylo málo, vzhledem k tomu, že v Itálii byl uzákoněn rozvod až v 80. letech, jsem vlastně nemanželské dítě:o).

Medaili nedostal a taky mám pocit, že mu ani nikdy nikdo nepoděkoval, třeba jen za to, že přišel o všechny zuby, o zdraví a taky pro zbytek života o vůli lecčemus vzdorovat, nakonec kdo to měl udělat? Kromě toho kdyby už takové děkování nastalo, musela by před mým otcem stát fronta tisíců lidí vzdorujících pár let fašistům a později desítky let  komunistům, kteří si zasloužili medaile a přesto jim dodnes nikdo ani nepoděkoval.

�