…

Dnes ráno mne ze spánku vytrhlo cosi podivného, zvuk, který do tmy nepatří. Zřejmě v komatu ( to prý lidé slyší), jsem se napřed snažila uvědomit si kde jsem, posléze, vocode. Stále ještě v komatu, došlo mi, že to je telefonní budík, který jsem si natáhla předvčerem. Zvuk ustává, znovu usínám.

Zvuk se ozývá znovu, a mně, opět v komatu, dochází, že budu muset vstát a buzení zrušit.

Sedám si, všude je tma, ale, včera, když mě budík probudil, bylo světlo, protože půl deváté, ale dnes je tma.

Ježyš, jdu na krev, uvědomuju si při pohledu na telefon, je půl sedmé, vstát jsem potřebovala ve čtvrt.

Potřebuju kafe! Nemůžu si dát kafe!

Potřebuju se napít! Ne, Colu ne, to asi nesmím,džus už vůbec ne, ale přece si nebudu prát do prázdného žaludku vodu! Sušenku, taky nesmím, minule jsem jednu snědla a musela sem se odebrat opakovaně, protože to vypadalo, že jsem vyjedla cukrárnu.

Potřebuju něco normálního, lidského! Cigaretu! Jenže, v noci kouřím opravdu jen výjimečně, a ráno, nejméně půl hodiny po probuzení, nikdy, a tak se aspoň 2x ozubuju, chuť zubní pasty mě aspoň malinko přenese do normálního, běžného rána, kdy už je nejmíň devět!

A pak už injekční stříkačka, náustek pro spirometrii, šunka s vejci, topinkou a džus u McD.

Je půl deváté, otevírám víčko kelímku s capučínem, první cigareta, a konečně se probouzím, venku je světlo!