V pátek popolední jsem se vypravila na výlet do skorohor a těšila se na sníh.Patrně díky tomu, že se fakt vůbec globálně neotepluje, tam ale žádný nebyl. Cestou jsem váhala, jestli mám jít nejprve bydlet a nebo jet rovnou na plánovanou návštěvu, ale jelikož z mého podvědomí se stále ozývá, že mám být akční, zaparkovala jsem u hotelu, ubytovala se, vrátila se do auta pro dárek, párkrát uklouzla na zledovatělém parkovišti, vrátila se zpět do auta pro rukavice ( zde podotknu, že kožené, protože se to bude později hodit) , znovu proklouzala zledovatělé parkoviště a po zledovatělé cestě proklouzala pár desítek metrů rovně a pak dalších pár desítek doprava, až jsem doklouzala k tomu nejosvětlenějšímu domu bez plotu, brány a branky na konci řady. Všude bylo naprosté zmrzlé ticho, v domě se svítilo a televize hrála velmi, velmi hlasitě. Okoukla sem zahradu, pes nikde a já udělala ten osudný krok za hranici pozemku a pak ještě jeden, tenhle už jsem možná ale ani nedošlápla, protože z domu se vyřítil velký bílý pes, kterého jsem si pamatovala od loňka, on mne evidentně ne.
Napoprvé mne chytil za hranu dlaně ze strany malíku, naštěstí jsem měla na ruce tu koženou rukavici, která sice nezmírnila stisk, ale rozhodně zmírnila proniknutí špíčáků do větší hloubky než cca půl centimetru.
Ježyš, co blbneš?!" zahulákala jsem naprosto zbytečně, napodruhé se zuby zakously do mého pravého předloktí zhruba 10 centimetrů pod loktem, napotřetí do stejného předloktí zhruba 5 centimetrů pod loktem. Naštěstí jsem výjimečně nebyla jen ve svetru a vestě, ale v péřové bundě klouzavého povrchu.
Při tom všem stíhal pes štěkat a já vřískat, takže jsme společnými silami přehlušili pohádku v televizi, a upoutali pozornost obyvatel domu.
Musela jsem vypít půl lahve Tulamorky a navrch několik panáků 12ti leté Tulamorky, a 2 hodiny sedět s rukou zabalenou ve zmrzlé mrkvi, hrášku a fazolkách, než sem přestala krvácet. Levou rukou jsem občas pohladila psa.
V sobotu jsem pak musela vypít téměř další půl lahve Tulamorky, aby moje pravá ruka začala opět nabývat lidských tvarů.
Třetí den po úrazu vypadá ruka takto :o)
Když jsem se dnes večer vrátila domů, Filip si prohlédl mé rány a pravil
" Jednou Tě uslyším udělat vr" a nechám Tě utratit! "
