stejně jako není věřící jako věřící.
Aneb "pánský klub", který potřebuje ženy jen jako služ/ebnice:-)
Já nikdy nebyla věřící v tom pravém slova smyslu, tedy, jak si to představuje Katolická církev, ale nikdy bych o sobě nemohla tvrdit, že jsem ateista. Dokonce jsem i pokřtěná a moje druhé křestní jméno, získané křtem, je Antonie:-).Jediný rozdíl mezi praktikujícími věřícími, věřícími a ateisty vidím v tom, že praktikujícím věřícím se dostane rozhřešení, zatímco my ostatní se tím musíme srovnat sami:-)
Do kostelů jsem vždycky chodila jen nakukovat na tu zvláštní krásu, ale bylo mi úplně jedno, jestli jsou to kostely Pravoslavné, Evangelické, Katolické, nebo Židovské Synagogy. Modlila jsem se naposled, tuším ve 12ti, když ještě žila moje velmi zbožná babička Liduška, ta se modlila každý večer, a každé ráno byla v kostele na mši, a já musela s ní, občas i na ty mše.
Papeže Jana Pavla II. jsem viděla na vlastní oči 2x, poprvé na Letné v roce 1990, a to bylo vlastně úplně zásadní "setkání", zúčastnit se té velkomše pod širým nebem. Byl to zvláštní muž, milý, vtipný, chytrý, charismatický a velmi pokrokový, s jeho kroky šla Katolická církev, sice pomalu, velmi pomalu, ale přeci jen, dopředu, dopředu ve smyslu pokrokovosti, kterou nezbytně potřebuje.
V dubnu 2005 bohužel zemřel, nechápu, jak se to může stávat i papežům, ale prostě se to stává, a s jeho následníkem, se Katolická církev vrátila tam, kam bohužel, bezesporu patří, totiž do Středověku.
Papežem se stal jakýsi Benedikt necharismatický, a já se exkomunikovala z Katolické církve. S Budhou to taky není špatné, Budha, stejně jako Ježíš, je ve všem,
netřeba stavět chrámy z dříví a kamene,
zvedneš kámen, a on je pod ním,
rozštípneš dřevo, a on tam je,
a nakonec, pokud je nějaký Bůh, musí být stejně jen jeden:-)