Naordinovala jsem si na dnešek a zítřek pár různých akci, předpokládající průjezdy Prahou sem, tam,sem, onde, jinde a zas sem za účelem obchodní schůzky, na kterou díky přejezdům, zbyl čas až ve 3/4 na 22.

Pro přejezd  odtud tam, do Lazarské na obchodní oběd, a pro tuto cestu jsem zvolila MHD, kvůli parkování, konkétně TRAM s jedním přestupem.

Po nastoupení do vozu u zastávky Krymská, jsem nebyla dojmu, že ta tramvaj jede na Kubu, nebo do Senegalu, případně odtamtud,  zadní prostory nasvědčovaly, že  mezipřistání je v Chánově, ale statečně jsem si to odstála i s kilovou krabicí s cukrovím i přesto, že při každém přizastavení, informoval hlas z tlampače, že MP a OÚ nás cestující varují, neb projíždíme úsekem se zvýšenou trestnou činností. Vystoupila jsem na zastávce Národní,osahala si kapsy, tašky i krabici, a přešla koleje, abych lapila protisměrovou soupravu zastavující v Lazarské.

Přijela zhruba po 10ti minutách a na nástupním ostrůvku se v mezičase vytvořil dav, který by naplnil  i vlak o deseti vagónech. Chvíli jsem okolkovala, nakonec jsem vyhodnotila, že v prvních dveřích u řidiče zbylo jedno místo na schodech, které se dá použít i s krabicí, aniž bychom  komukoliv překážely, zejména když na příští zastávce vystoupím. Těsně před uzavřením dveří vlítla na "mé" schody baba s třema taškama, v koženém kabátě s kožešinou kolem krku. Kdyby se mi podařilo zůstat stát, měla bych tu kožešinu v úrovní prsouch, to se mi ale bohužel nepodařilo, protože baba mě odsunula po podivného časoprostoru, v němž jsem následujících 5 minut stála na jedné noze, přehnuté lýtkem přes schod, druhou nohu nebylo kam postavit, někam visela, jednou rukou jsem se snažila udržet balanc chytáním se za různé předměty v okolí, které se ocitly na dosah, v ruce druhé jsem se snažila vybalancovat krabici s cukrovím, a takto vpolokleku, jsem měla do ženiny kožešiny zabořen obličej. První 3 minuty jsem se snažila uhájit vlastní život, v další minutě jsem začala tiše zuřit, V minutě poslední, těsně před otevřením dveří, jsem vyplivla z pusy  její šedomodré chlupy a zahulákala na ni zuřivě nahlas

"Kdybyste mi řekla, že je pro Vás otázkou života a smrti nacpat se sem, byla bych vystoupila a nechala Vás jet! Takto buďte ráda, že držím v ruce tu krabici!" Paní si po vystoupení načepýřila své ochlupení, zakroutila pohoršeně načesanou hlavou a odskotačila směrem k Neumětelům.

Za 15 minut na to, jsem už seděla va Zlatých časech, kde mi k obědu přinesli Rumsteak s bramboráky, které jsem si neobjednala, ale bylo to jedno, maso bylo tak spečené shora a tak syrové vevnitř a tak smrduté sakumprásk, že jsem ho vrátila komplet, včetně prvního a posledního sousta vyplivnutého na vidličku. Stačilo "Tohle jíst nebudu" a nikdo se ani nezeptal proč. 

A to už jsem byla tak zdecimovaná, že mne kolegyně Mia posadila do svého, opodál zaparkovaného vozu s tim, že zpáteční cestu MHD, by už nemuselo unést mé duševní zdravi.

Z toho plyne poučení , do MHD v tomto čase adventním, v žádném případě nelezte, buď Vás okradou, nebo zmrzačí, nebo alespoň nacpou do Vašich úst barevné chlupy. FUJ!