ne, to nejsou kolegové z práce, jsou to lidé, s kterými se člověk setká kdesi v zaměstnání a zůstanou mu na celý život.Na úžasné lidi v práci, jsem měla štěstí celý život. V prvním zaměstnání to byly spíš původní kolegyně mámy a její vrstevnice, dnes starší dámy, semtam mi zavolají, třeba o Vánocích, nebo jen tak, jestli jsem vpořádku:-)
Když jsem se přistěhovala před 25ti lety do Prahy, firma" to sice byla stejná, ale lidi v ní cizí a úplně jiní, než na jaké jsem byla zvyklá od nás z venkova:-)
Pamatuju si to, jako by to bylo včera, když jsem poprvé vešla do té velké neútulné kanceláře, seděly tam dvě, vpravo zrzavá Rena, naproti ní vlevo blonďatá Věrunka, obě zhruba v mém věku, a nějakou dobu to trvalo, než mě vzaly mezi sebe. Trvalo to vlastně dost dlouho, nejmíň rok, něž jsem se mezi nima začala cítit jako bych tam patřila, a pak jsme spolu pracovaly ještě další 4 roky, než nás zprivatizovali a my, každá jiná, jsme se rozešly každá jinam.
Je to už 20 let, semtam se vídáme, jednou dvakrát do roka. Pamatujeme si všechno, co jsme si o sobě kdy řekly, a že jsme si o sobě řekly za těch 24 let prakticky všechno. Pamatujeme si, jak šly naše děti do 1. třídy, pamatujeme si jejich obličeje z té doby, i barvu vlasů. Pamatujeme si jejich první lásky, víme všechno o svých láskách, pamatujeme si všechny svoje velké i drobné radosti, i všechny své větší, či menší pády. Nic od sebe nikdy nechceme, nic neočkáváme, přesto víme, že tu pro sebe vždycky jsme.
Semtam se sejdeme a většinou mluvíme všechny 3 najednou, abychom všechno stihly a z uplynulého půl roku na nic nezapomněly.
Včera jsme taky musely probrat půl roku za 4 hodiny, Rena vyprávěla, že všichni chlapi, kteří chodili s Pepkem do hospody na pivo, už umřeli, a pak nám ještě Věrunka, bez jakéhokoliv patosu, mezi 2 a 3 pivem, sdělila, že má zřejmě rakovinu. Pro Renu v té chvíli přijel Pepek a tak jsme si na to bez patosu daly ještě čtvrté, domluvily se na červen a rozjely/i se domů na Sáblíkovou.