Dovolená s Olinkou…

vrcholení a vyvrcholení:o)

Olinka ráno běhat nechodila, ani nejezdila, každé ráno, když jsem šla kolem 6té nastražit na lehátka podložky a osušky, a zaplavat si, spinkala spánkem spravedlivého Ginu, ovšem když jsem vstávala podruhé, kolem 10té, seděla už ve svém" župánku na proutěném lehátku v rohu terasy se sklenicí plnou ledu, ginu a citronové Fanty, na prsty pravé ruky si namotávala své krásné, velmi dlouhé vlasy, na sklonku druhého týdne už dost umaštěné.

Stejný pohled se mi naskýtal z bazénů i z vodního baru", měnily se jen úhly.

Občas se mi Olinku podařilo přemluvit, aby si oblékla své dlouhé plátěné šaty, původně bílé, a jela semnou na výlet spojený s večeří, samozřejmě to muselo být až za podvečerního stmívání, kdy už nesvítilo slunce, nebylo teplo a Olinka mohla dýchat. Na výletech se nesmělo chodit, maximálně do nějakého obchodu, kde to ale nesmělo ničím vonět.

Zábavné byly i večeře, pokud jsem si dala kuřecí maso, Olinka jedla zeleninu, nebo chobotnice, a jakoby mimochodem mi vyprávěla, v jak nesnesitelných podmínkách se chovají kuřata. Pokud jsem jedla vepřové, Olinka si dávala kuřecí a jen tak mimochodem mi vyprávěla o drastickém zabíjení vepřů. Asi pátý večer jsem praštila příborem nad hovězím a na dlouhou dobu jsem se vzdálila na WC, protože jsem tak nějak nemohla dýchat.

Šestý den jsem se rozhodla, že ji k tomu moři prostě dostanu, i kdyby mě to mělo stát život, a tak jsme odpoledne, když už nebylo tak horko, vyrazily na výlet na krásnou bílou pláž k hotelům Anfi. Zavezla jsem Olinku až k pláži, do tašky jí nabalila litr vody, peneženku a fotoaparát, ukázala jí zídku na kterou si má sednout a s autem jsem odjela zpět na parkoviště vzdálené nějakých 500 metrů, tam jsem sbalila z auta osušky a vydala se pěšky k pláži a zídce.

Olinka na zádce neseděla a já si pomyslela, že ji zřejmě zlákal oceán a tak jsem ji začala hledat na pláži, Olinka nikde, rozložila jsem tedy osušky a vrátila se k zídce, po půlhodině čekání jsem se šla vykoupat a opět se vrátila k zídce. Po hodině jsem měla žízeň a zatracený vztek, po další půlhodině jsem měla ještě větší žízeň a byla jsem pekelně nasraná, a pak jsem ji spatřila, přicházela pomalým krokem po korzu s obchody se zmrzlinou v ruce, až došla ke mně. Vodu už neměla, část vypila a zbytek vyhodila, ta lahev byla těžká, a čekat na mne těch 10 minut nemohla, protože bylo horko a nemohla dýchat, tak se šla procházet po obchodech, asi to v nich nevonělo.

Ačkoliv bylo zřejmé, že výbuch je naspadnutí, v té chvíli se ještě nedostavil, jen jsem se zvedla ze zídky, přeběhla k vodě, vykoupala se, sbalila osušky a mazala zpět na parkoviště, bez jediného slova. A pak čekala možná 15 minut, než dorazila Olinka, kupodivu to bylo celkem rychle, přišla, dýchala a ani nepípla. Já taky ne, ani jsem nepípla 3 dny, pak se mi to rozleželo, do konce dovolené zbývaly ještě 4 a mně se nechtělo si je kazit. Olince taky ne a tak se dokonce zvedla ze svého lehátka a svého župánku a poskytla mi slibované masáže, jednou-

12tý den se zkomplikoval náš odjezd, CK mi zaslala smsku, v níž mi sdělila, že odlet se překládá ze soboty na neděli a pokud potřebuji zajistit ubytování, mám si zavolat do Prahy. Olinka dostala záchvat, půl dne nemohla dýchat a druhého půl dne strávila na telefonu se svým právníkem, aby mne následně nutila zavolat do CK a nárokovat ubytování v ***** hotelu stejných kvalit s plnou penzí. Já zavolala do pražské CK a řekla jsem  že nevadí, ale, že se v pondělí zastavím, aby mi proplatili propadlou letenku, kterou mám na neděli Do Frankfurtu s přestupem do NY", zpět mi zavolali za půl hodiny, že mám zajištěn náhradní spoj v řádném termínu s jinou leteckou společností. Téma odletu však zůstalo aktuální až do samého odletu, Olinka měla pochybnosti jestli CK Fischer skutečně má letadlo, zda to letadlo poletí, zda v něm pro nás budou místa, kde ta místa budou, jestli o nás v CK Fischer vůbec vědí, a pokud ano,kdo jim to řekl,…

Pochybnosti pak vyvrcholily na letišti, mnoho lidí, mnoho lidí u přepážky Fischer, a Olinka nemohla dýchat a tak se musela usadit na nejbližší lavici,samozřejmě nejvzdálenější od odbavovací překážky, a tak sem musela odtahat všechny kufry, vystát frontu, v momentě odbavení zaběhnout pro Olinku, nandat kufry na pásy, odvést Olinku do odletové zóny, usadit Olinku na lavici, zaběhnout pro šunkové bagety, protože Olinka začala mít pocit, že má hypoglykemický šok, s bagetama posadit Olinku ke stolku, zaměhnout se podívat, jestli už je na tabuli vypsáno odkud odlétáme, doběhnout si pro kafe, Olince pro vodu, zaběhnout k tabuli podívat se……, když jsem se konečně vrátila ke své kávě, u stolku kde jsem ji zanechala s Olinkou bylo odklizeno a seděli tam cizí lidé. Začala jsem pobíhat a hledat Olinku, seděla na lavici pár metrů od stolku, dojídala svou bagetu a zapíjela ji vodou,

Kde mám svý kafe?" zařvala sem mocným hlasem  Já nevím, na tom stolku, já jsem tam nemohla dýchat!" hlesla Olinka jakoby z posledního tažení a věnovala se zbytku své bagety za mé 3 eura.

Klid, klid, říkám si, ještě 6 hodin a budu mít konečně KLID!

A pak konečně nastal čas přesunu k letadlu, uchopila jsem naše dvě příruční zavazadla, Olinku a všechno jsem to táhla k autobusu, kde se Olince náhle udělalo velmi dobře, vyskotačila po schůdcích a jako dvacítka si vyskočila na odkládací prostor pro příruční zavazadla, nebyla jsem sama, kdo zůstal čumět".

V letadle jsme měly místa v 1. třídě, letuška přinesla sekt, já si vzala kelímek a požádala jsem o lahvičku vody, Olinka si vzala 4 sekty a začala šveholit s okolními spolupasažéry.

Já vypila svůj sekt, polovinu lahvičky vody, Olinka vypila dva sekty, ale letadlo začalo startovat, bylo třeba sklopit stolek a tak Olinka vzala mou lahvičku a své dva sekty mi do ní nalila jako do odpadkového koše.

 Co blbneš, vždyť to mám na zapití prášku na spaní!?" udivila sem se, a byla to předposle
dní věta, kterou jsem jí řekla.

 Ts, jak mám vědět, že bereš nějaké prášky na spaní!" zahlaholila Olinka k spolucestujícím na vedlejších sedadlech.

Usnula jsem poměrně rychle, ale předtím jsem stačila domyslet, že Olinka by neměla chodit na plicní, ale k psychiatrovi, protože tohle není atsma, ale hysterie!  Probudila jsem se až s pražským přistáváním, tunelem jsme vedle sebe šly mlčky, až v hale, když začaly jezdit kufry, chtěla Olinka cosi říct, možná, že si potřebuje sednout, protože se jí špatně dýchá, ale já sí skočila do řeči, klidně, ani potichu, ani nahlas

 Víš co Olinko, JDI DO PRDELE!"

Netuším, jestli tam ještě někde sedí a čeká, až se najde nějaký blbec, který jí sundá kufr z pásu a někam ho poponese, nebo jestli se ten blbec už našel, je to už 7 let, ale já ji od té doby už neviděla, ani o ní neslyšela, naštěstí, i když je fakt, že první rok, dva,  jsem si myslela, že se ozve a omluví :o)

Příspěvek byl publikován v rubrice Deníky a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.