Je jaro, barvami je jaro, všechno začíná…
všechno je zelené, čerstvé, všechno voní jarem, všechno voní jako jaro i když je podzim, všechno má tolik čerstvých barev.
NIkdy Ti neublížím!
Nikdy bych Ti nechtěl ublížit…
A pak je tu léto, všechno voní létem, vodou, a těch barev, neskutečné množství barev, taky ta blankytně modrá a zlatá, zlatá kůže, vůně ranných jablek ve vlasech, a těch barev¨.
Nik tak jak je tě někocha!
Meta, skoro, skoro moře…
A pořád léto plné barev, a pochyb….
A po létě musí přijít podzim, taky krásné barvy, tolik barev kolik pochybností, a všechno, všechny ty pochybností drží dvě sevřené dlaně, jen dvě, ale pěvně, nejpevnějí jak to jde, protože je moc těžké opouštět krásné, milované věci, moc těžké, hlavně ty milované, moc, moc těžké, skoro těžší než neublížit, vůně jablek….
Ty sevřené dlaně bolí čím dál víc, nedá se to vydržet, protože je nikdo nepohladí, nikdo neřekne ” vydrž prosím!”, bolí moc, strašně moc, drží toho moc, jaro, léto, podzim, všechny vůně i barvy….,
a pak se jednoho dne odhodláte ty dlaně sevřené do pěstí otevřít, a fouknout
p f f f f f felicité
a doufáte, že se nic nestane
NIkdy Ti neublížím, přesto, že svět bude najednou zase už jen černobílý
