Už sem byla v Havlíčkově Brodě šéfe!

V dobách, kdy jsem ještě byla zaměstnaná, pracovala sem v podstatě u jednoho zaměstnavatele, byť na dvou různých místech, a když už sem pak zaměstnaná nebyla, stejně sem tam zůstala.

Způsob jednání se zaměstnanci všech druhů, měl náš zaměstnavatel skvělý, i na severu Moravy v dobách hlubší totality, se dalo bolsevické pruzení vcelku vklidu vydržet, no a pak v Praze, to už sem vpodstatě v práci ani nevěděla, že nějaký bolševik existuje, přesto, že náš vedoucí bolševik byl, říkal tomu ” Spolek holubářů”.

Tenhle náš šéf byl celkově hodně benevolentní až hodný, měl sice pár závad, například byl dost samolibý a hodně chlastal, což při jeho poměrně vysokém věku a nedobrém zdravotním stavu nebylo až tak:o).

V naší práci bývalo zvykem, že jsme jednou měsíčně dostávaly my děvčata 1 den volna, tzv. ” na okna” , nebo ” na prádlo”, prostě na něco nezbytného v domácnosti, protože náš šéf a zejména jeho tajemnice věděli, že jinak jsme schopné své síly v zájmu práce nastavovat až do krajního vyčerpání. Každopádně tedy, okna, prádlo, nebo něco, ale musel být tak nějak přehled.

Jednou jsem takhle měla svůj den volna, ovšem další den sem přišla do práce a atmosféra se mi zdála poněkud napjatá. Krátce před polednem prošel šéf a samozřejmě vzhledem k pokročilé hodině už měl lehce naváto, z pobočného pracoviště. Prošel a za ním práskly obrovské dvoudveře, které se za chvíli ovšem zase otevřely a já dostala pokyn ” Poď ke mně!”

Tak sem šla, zavřela za sebou, sedla si a čekala co bude. Byl nasštvanej, hodně….

“Cos dělala včera v Havlíčkově Brodě???” vybafl na mě a já pochopila, že se asi zlobí, že mě mohl někdo vidět v Havlíčkově Brodě v době, kdy jsem měla mýt okna, nebo prát prádlo!

” Já sem nebyla v Havlíčkově Brodě pane doktore, ani včera, ani nikdy sem ještě nebyla v Havlíčkově Brodě!” zablekotala sem, protože sem opravdu nikdy v životě nebyla v Havlíčkově Brodě.

” Aha, takže já ti dávám volno, a ty mi budeš ještě navíc lhát!” zahřímal a tajemnice se tiše vyplížila z kanceláře.

” Ale já nelžu, opravdu sem nikdy nebyla v Havlíčkově Brodě, proboha ani nevím, kde to je!” opáčila sem už poněkud ostřeji.

” Tak víš co?” šéf na to ” jsi rok bez prémií a odměn, a jdi!”

Proboha, je jen vožralej, nebo to myslí vážně, projelo mi hlavou… ” Ale pane doktore, vždyť to je skoro třetina platu, já nemůžu vyžít bez třetiny platu! Proboha, co je to celé za nesmysl, já sem nebyla v Havlíčkově Brodě!!!”

Ale marnost, postavil se, ukázal směrem ke dveřím a zařval ” Vypadni, máš padáka!”

a já se zvedla, udělala ” Pche” a práskla za sebou těma velkýma dvoukřídlýma dveřma, že se klepaly ještě další minutu, já ještě dalších několik desítek minut, vzteky, než přišel můj přímý šéf a uklidnil mě, ať si z toho nic nedělám.

No, trvalo půl roku, než náš velký šéf utržil další pneumotorax a následně pracovní neschopnost, kterou si udržel až do vynuceného odchodu do důchodu. Vedení po něm na zástup převzal můj šéf, který mě okamžitě povýšil do funkce v nejvyšší možné platové třídě, k čemuž samozřejmě náležely i adekvátní prémie a odměny, takže se mi ten předchozí holý půlrok slušně zaplatil, ale i tak…

Vysvětlení ta věc nemá, snad jen, že maminka jedné kolegyně se nacházela v jakési psychiatrické léčebně v HB a kolegyně ji tam pravidelně navštěvovala.

V Havlíčkově Brodě sem už byla, poprvé v životě, letos 1. července, nic obrovského :o)

/files/havlbrod.jpg

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Modona online a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *