od rána do rána,najednou tolik času, protože jsem nepoužitelná, hlavně proto, že nevidím:-) a taky, nemusím se tím pádem soustředit na žádnou činnost. Nic nemůžu dělat, nic se ode mne neočekává. Tolik času pro sebe, nejsem na něj zvyklá.
Ty tři volné dny mi taky moc nepřidaly, i když byl kolem pořád ruch, snažila jsem se zkoncentrovat se na dnešek, meditovat, a to mi moc nepřidalo.
Většinou nemám čas myslet na sebe, na svoje potřeby, pocity, pořád myslím na všechno kolem sebe, na zvířata, málo na svoje pocity.
Zatím mi z toho času ubylo 12 hodin. 12 hodin myslet na sebe, to je moc, člověka napadá spousta hloupostí. Třeba jestli je láska myslet víc na sebe než na druhého. Nebo, proč nechávat člověka samotného ve chvílích, kdy se potřebuje opřít, třeba, když je mu právě 100 let a nebo tak, protože říct ke všemu jen to otřepané ” tak ti teda přeju všechno dobré”, je zatraceně málo. je málo pamatovat si, že mám napsat frázi, třeba 28. června.
Zatím nad tím přemýšlím jen 12 hodin a nic optimistického mě k tomu nenapadlo. Vůbec nic optimistického.
V nemocnici mě dnes celou polepili a završili to polštářkama přes oči a obvazem na mašli kolem celé hlavy a když jsem se před zrcadlem ohmatala, začala jsem se smát, protože tu mašli jsem měla před levým uchem:-). Rozvázala jsem mašli, sundala polštářky, učesala vodotrysk a nasadila velké tmavé brýle, ještěže jsou letos módní tak veliké:-) a nahmatala výtah. V přízemí jsem nahmatala vrátného, dala mu do ruky dvacku a požádala ho, aby si semnou šel dát k automatu capucino “Můžu si dát něco jiného?” optal se bázlivě:-).
Jistě, dáme si co chceme.
Tak založíme sdružení za život bez nápadu. 😀
Milion nápadů mi ten volný čas práce sežere vždycky:-)
Ja bych bral ten nějaký volný čas. Mám hodně nápadu, ale skoro žádný volný čas. 🙁 Škoda.