jsou různé, ty poalkoholické, nekuřácké, po virtulaitě, po realitě, prostě jsou různé.Ty po virtualitě asi většina z nás zná a kdo ještě ne, určitě je pozná:-), ale někteří lidí se uchylují k virtualitě právě z nedostatku podnětů reálných, případně z přemíry reality, která se může stát ubíjející. A takhle jsem ke compu usedla před necelými 6ti lety já.
Dnes jsem si udělala celkem mimořádný zážitek, v nemocnici na Vinohradech jsem totiž potkala paní doktorku Dášu Burešovou. Nemyslím lékařku Burešovou, ale advokátku Burešovou, která byla po revoluci taky předsedkyní poslanecké sněmovny za OF, ale kterou “znám” především z advokacie, z dob, kdy se zabývala jako největší odborník v republice náhradami škod z pracovních úrazů. Byl to takový vzor nikdy neprohrávajícího právníka stojícího na straně poškozených proti státu.
Neptala jsem se co jí je, nebo co jí dělali, protože spíš se dá říct, že znám já ji a ne ona mě:-), ale viděla jsem že dost špatně chodí a pak seděla na lavici a usoudila jsem, že shání odvoz. Když jsem vyšla z ordinace já, ještě tam seděla a tak jsem šla k ní a nabídla jí, že ji odvezu kam potřebuje. Pak jsem se taky představila a řekla odkud se známe, aby se nebála, že ji třeba unesu na Ukrajinu:-). A pak jsme jely, skoro 2 hodiny, v poledne, zacpanou povysvědčeňovou Prahou z jednoho konce na druhý.
Byly to nejkrásnější 2 hodiny, jaké jsem za poslední léta zažila, 2 hodiny povídání o její práci, o právu ve smyslu práva a nikoliv přepočítávání úkonů na korunky a o tom, kolik to může hodit a já jsem si najednou a poprvé po 4 letech uvědomila, že po tomhle mám profesní absťák.
Kafe a koláč jsem dneska odmítla, protože jsem spěchala za pesama a kocourama, ale mám vizitku plnou různých telefonních čísel a tohle kafe si rozhodně utéct nenechám:-)