Jaký to asi je pocit?

Těsně před cestou od Labe k Vltavě, zazvonil mi telefon. Na displeji známé a milé jméno, ale stejně ve mě hrklo. Volala Madlenčina "kadeřnice" Iveta. Nemluvily jsme spolu víc než rok, naposledy stříhala Madlenku v srpnu a pak 2. září jsem jí už poslala jen smsku, že Madlenka umřela. Iveta byla dvorní kadeřnice, stříhala Madlenku 11 let, každé 3 měsíce. Madlenka na rozdíl ode mne bývala velmi upravená a chodila se udržovat pravidelně a často.

" Ahoj, prosím Tě nechceš kotě?" překvapila mě Iveta, která krom toho, že má velkoobchod s papírama a psí salon, provozuje  břišní tance, canisterapii v domovech důchodců chodí ještě vypomáhat na veterinární kliniku.

Abych to shrnula, nějaký dobrák nechal v čekárně té ordinace půlroční mourovaté kotě, které umí chodit na záchod, umí si hrát a je prý i krásné. No aby ne, kotě:-)

Zrekapitulovaly jsme si, že mám stále 3 až 4 pesy a navíc i toho ročního kočka o kterém Iveta nevěděla, protože přišel až poté, co Madlenka odešla, dále pak, že nejsem kočkoidní a že i ten kočk, ač ho máme šíleně moc rádi, žije v mé posteli vlastně pouhým nedopatřením. Pak jsem slíbila, že se zeptám, ona říkala, že se taky ještě zeptá a když nikdo nic, koťátko zíttra poputuje do útulku.

A tak od toho odpoledne přemýšlím nad tím, co si asi myslí takové kotě, které někde žilo, bylo zvyklé na svůj pelíšek a kočičí C (tedy záchod), na svoje kapsičky, kuličky a mašličky, na někoho, kdo ho měl jistě třeba i rád, kdo ho třeba po celý jeho malý kočičí život aspoň sem tam pohladil a najednou se ocitlo v cizí čekárně čekajíc na neblahý osud o kterém ještě nic netuší.

Taky jsem si vzpomněla na černou perskou kočku Blacky, kterou jsem před lety koupila tátovi ve snaze přinutit ho o něco se starat, když rezignoval na všechno včetně toho starat se o sebe.Nestaral se a tak jsem každý druhý den běhala z práce uklízet tátu a ještě Blacky, která byla tak plachá, že jsem ji vlastně nikdy pořádně neviděla a když pak jednou jo, zjistila jsem, že už vůbec nevypadá jako perská, protože ji půl roku nikdo neučesal. Tak jsem se vlastně tehdy seznámila s Ivetou, která uměla kočku nejen zvážit a podle váhy jí dát narkózu ale v tom spánku ji pak hodiny opatrně stříhat.

Když pak tátu odvezli do nemocnice z které se už nevrátil, nevěděla jsem co s kočkou a doma jsem měla dvě kočkolovící kokry a tak jsem nakonec našla kočičí hotel v kterém jsem platila 80,- Kč za každý kočičí den, protože mě nenapadla alternativa nějaké veterinární čekárny.

Blacky byla v tom hotelu měsíc a docela tam zase zperštěla a taky se odplašila. Táta po tom měsíci umřel a mne zase nenapadla alternativa nějaké čekárny i přesto, že 2.5 litru měsíčně za kočičí bydlení se mi zdálo docela dost, a tak jsem se vypravila do "naší" sámošky v Malešicích, kde jsem znala asi 15 prodavaček a těm jsem povyprávěla ten smutný příběh o tátovi a Blacky, kterou buď sežerou kokry a nebo bude muset do kočičího útulku.

Blacky si vzala paní od lahví a naučila jí chodit nikoliv na C, ale na normální WC a taky spát s jejím trpaslíčím pinčem v posteli a nebát se ani lidí, ani kartáče.  

Nevím jak se jmenuje to mourovaté kotě z čekárny, ani nevím jestli ono to ví, ale možná bude mít ještě štěstí, protože se třeba najde někdo laskavý, třeba od lahví, kdo umí mít rád.