Nádherný den, den jakých je málo protože je navíc i volný. Den, kdy by se chtělo být s někým milým, sednout si s ním do trávy, opřít se o jeho záda, vnímat to ticho, teplo, slunce a vůně (podívej na tu kytku, jakou má zvláštní barvu).

Ale i bez těchhle tužeb je dobrý. Vzala jsem bochník chleba a rohlíky a šla s blondýnama k rybníku krmit ryby. Cestou se přidala i Ńuňa, něco říkala, ale nevím co, protože jí nerozumím.

Naházela jsem chleba a rohlíky do vody a sedla si do trávy, Tina vedle mne sleduje na obloze tu velkou mouchu ( to je motorové rogalo, víš) Gerinka leží na bílém písku u vody, Ńuninka opodál zaujala lovný postoj, stejně přikrčená už stojí minuty. Ve vodě je slušný mumraj, malých rybek jsou tisíce, sem tam propluje velká zlatá a nebo kapr, který  stáhne pod vodu půl rohlíku najednou a nad vodou se vznáší několik vážek. Víte, že vážky se rodí několik let a umírají za pár dní? Škoda takové krásy.

Škoda je každé krásy o kterou člověk příjde,

o krásu je potřeba pečovat,

hýčkat ji

i kdyby jen proto, aby se na ni člověk mohl dívat,

protože některé krásné věci se rozplynou,když na ně sáhnete,

třeba mýdlová bublina,

obraz na vodě

babí léta ve vzduchu.

�