Jsme národ věčně nespokojených kritiků a zejména se to veřejně projevuje v období voleb. Všichni co tam jsou, event. budou jsou špatní a k ničemu, jsou nespolehliví, prolhaní, líní, něvěříme jim, neměli by tam být.

Kritizujeme, ale sami neuděláme nic, je to příliš složité a náročné. Moc práce chodit někam a přesvědčit někoho, že já vím jak", že stojí za to to semnou zkusit a pak to třeba zkusit, zkusit být poctivější, lepší, pracovitější, spolehlivější.

Často přemýšlím nad těmi kritiky, kteří jsou pro mne bytostmi anonymními, přemýšlím nad tím, kdo asi jsou, co dělají,čím se zabývají, jak jim jde život a mnohdy z toho ostatního o čem píší usuzuji, že nic moc.

Pak je tu druhá kategorie kritiků, ty znám živé, vím o nich, že rezignovali i na své osobní životy, že v práci je to moc nebaví, jsou pořád unavení, nerudní a depresivní. Doma je to taky nebaví, děti je ignorují, partneři většinou taky, barák se rozsypává, schody opadaly, zahrada je zpustlá, nejlepší je jít si zanadávat do hospody.

Tak ani jednu kategorie zase nejsou moje volba, nemám důvěru k lidem, kteří mají moc času se vykecávat o tom, jak TO ostatní dělají špatně.