Já se moc rozcházet neumím, je to věc, kterou jsem se od svých 15ti prostě nenaučila realizovat, ale rozcházela jsem se z různých důvodů, nejméně ze dvou:o), až tří. Ten první byl, že vztah byl o ničem, ten druhý, že měl nějakou zásadní a závažnou chybu, kterou se nepodařilo vyřešit, dlouhodobě, třeba 5 let. Ten třetí důvod , no tak, to jsem zlobila já a tak jsem byla rozchozena:o)).

Rozchody a jejich důvody, takové nebo makové ale nejsou to podstatné, podstatné jsou pak ty reakce.

Tak třeba můj první vážný životní chlap dost pil, alkohol teda. Nemůžu říct, že by pil nějak hnusně, ale prostě alkohol byla pro něj vždycky záležitost číslo 1. Já měla 18 a on 30 a nešlo ani tak o to, že mě ten alkohol nebavil tak jako jeho, šlo o to, že jednak propil víc než vydělal, taky o to, že zůstal popíjet kdekoliv den, ale i tři, čtyři dny v kuse. Řešili jsme to 5 let, velmi pravidelně a nic, no a tak jsem si spakovala. Tahle událost je stará přes 28 let a on semnou už těch 28 let nemluví, je uražený a když náhodou zavítám do svého rodného města a potkám ho, přejde na protější chodník:o). Celých těch 28 let se kamarádím s jeho bratrem a jeho ženou, občas se zastavím, když je tam ON, odejde. My tři se smějeme, ale já tomu nerozumím.

Adamova tatínka a jeho úlety, které jsme řešili 6 let vynechám, abych to nezakřikla, protože zrovna nemáme smskovací období:o)).

Už v Praze jsem měla 5 let mužského, který byl to moc fajn vztah naprosto funkční ve všech směrech, jediné co ho narušovalo byla jeho bývalá manželka, která byla bývalá už když jsem se s ním já seznámila a bývalá byla proto, že si našla jiného chlapa, ona. Ona nechtěla, abychom ten vztah měli my dva a musím říct, že pro to dělala velmi aktivně cokoliv 24 hodin denně celých 5 let. První rok to bylo legrační, po dalších 3. se mi třásly ruce při každém zazvonění telefonu tak, že jsem se nebyla schopna napít. Třásla jsem se ještě rok, ale on za celých těch 5 let neudělal nic, aby to bylo jinak a tak jsem ho spakovala. Letos v červnu to bylo už 14 let. No, nemluví semnou, vůbec:o). Občas se potkáme u jeho rodičů, když jsou Vánoce třeba, utrousí ahoj" a jde.

Podobně se chovají i ti co patřili pod 1. a 3. důvod a já, nerozumím tomu, protože proč si znepříjemňovat život ještě tím, abych si pamatovala s kým mám nemluvit, jakou uraženost a v jakém stupní mám nasadit a proč to vůbec dělat? Proč dělat věci, které jsou k ničemu? A proč je dělat kvůli něčemu, co je prostě pryč, ať už dávno či nedávno pryč?

Možná by se to dalo vysvětlit tak, že není nic snazšího než se urazit, a možná někteří lidé prostě ničeho zásadnějšího nejsou schopni. A to je škoda.

�