aneb tisíc podob "lásky" :o)
Nevím o čem jsem původně chtěla psát já, ale Bára je předvánočně nostalgická a já si taky vzpomněla na jednu zvláštní "lásku":o)) a Šmejd není nadávka, prostě se jmenoval podobně:o)
Ten "můj¨" se jmenoval Zdeněk a byl to takový ten typ, který vůbec nepochybuje o tom, že by ho nějaká ženská nechtěla. Takový ten typ znuděný přízní žen, typ, který se nikdy neváže, protože není proč a při prvním náznaku závislosti prchá a pak už ho potkáte jen s jinou ženou.
Poprvé jsem ho uviděla jednou k ránu na nějakém plese ve svém rodném městě, vlastně narazila jsem do něj, když jsem vycházela ze dveří sálu o které on byl ležérně opřen, oba jsme se UVIDĚLI, jenže já šla, no na záchod, zatímco on se jen opíral.V mém rodném městě nikoho neznal, byl z Moravy jižnější.
Když jsem se vracela zpět, opíral se už o jiné dveře, o ty u vchodu a když jsem šla kolem, odlepil se, představil se a požádal mě o telefonní číslo a já mu ho napsala a šla dál.
Zavolal po týdnu (šmejd:o))) a tak začala naše "známost", která trvala přes rok a půl.
Na druhé schůzce jsem si zničila megadlouhý modrý semišový zimní kožich, který už se od té doby nikdy nedal použít, ani po vyčištění, stál tehdy ten kabát jako půl trabanta:o). Mimochodem ty schůzky se odehrávaly tak, že ON vždycky, tak jednou týdně, zavolal a pak jsme se sešli a pravda, zkraje to bylo dost monotónní:o), časem jsme si ale začali i povídat. Nikdy nic osobního, ani on, ani já jsme nikdy neřekli nic osobního, milého nebo zamilovaného.
Jednou mi zavolal z nemocnice kde ležel s nějkým předoperačním vyšetřením kolene, večer jsem tam jela s civilními svršky, ukradla ho domů na večeři a tak, a ráno ho zase vrátila na ústavní lůžko (tehdy byl myslím DOST překvapený:o))
Po měsíci mi volala nějaká sestra z nemocnice z našeho blízkého krajského města, že Zdeněk tam leží po operaci menisku, nemůže chodit a je mu smutno a tak jsem jezdila každý druhý den do 20km vzdálené nemocnice s jídlem a dobrou náladou, dýl jak měsíc.
Naposledy jsme se viděli na přehradě, našel si mě tam na terase a pak jsme asi hodinu leželi v trávě a povídali si o jeho a mých kolenech a on pak řekl
"Jedu domů." a já řekla "Hm." ,
a on řekl " Ale, já už se nevrátím, je to nastálo!" a já řekla " Hm".
"Půjdeš semnou k autu?"
"Hm."
A tak jsme tam došli, dali si pusu a řekli si "ahoj", on nasedl, já se otočila a šla k vodě, ani jednou jsem se neotočila, a to bylo naposledy co jsme se viděli:o).
A teď se mě určitě zeptáte " A tobě to nebylo líto?" nebo nějak v tom smyslu a já Vám odpovím " Jasněže bylo!", ale věděla jsem, že celý ten společný čas se udál jen proto, že jsem nikdy nic nechtěla a nikdy nic neřekla, nikdy nebylo žádné " Uvidíme se?" "Zavoláš?","Kdy se uvidíme?", " Kdy zavoláš???". a taky, nikdy jsem mu nezavolala já.
Možná řeknete " Ale on Tě využíval!" a já Vám odpovím " Ano já vím, ale možná to bylo tak, že jsme se využívali vzájemně."
A taky řeknu, že to byl ten nejzvláštnější "vztah" jaký jsem kdy měla a celá léta na něj vzpomínám s úsměvem a vůbec nepochybuju o tom, že on taky:o), protože neobsahoval žádné ujišťování se, žádné sliby a taky žádné slzy.
A pak jsem šla jednou už v Praze do kina na Rain Manna, hned v první scéně na plátně jde Cruis po nějakém betonovém molu a já zcepeněla:o))
A pohádky je konec:o)
