Každý z nás stojí ve svém životě před statisíci různými rozhodnutími, většími, menšími, velkými, malými, zásadními, nesmyslnými, prostě je jich hodně.
Vzít tuhle práci nebo ne?"
Mám si ji vzít?"
Mám se s ním rozejít?"
Sluší mi víc černá nebo červená?"
Mám zahnout doprava? Mám vůbec zahnout?"
Řízek nebo guláš a když řízek, vepřový nebo kuřecí?"
Raději dům nebo byt?"
Naftu nebo benzín? Plyn?"
Zprávy na Primě nebo ČT 1?"
Odejít nebo zůstat?"
Stovky otázek které si člověk pokládá denně, nahlas nebo tiše, nebo jen podvědomě.
A kdo je rozhodne, srdce nebo hlava?
Říká se, že ve všech zásadních věcech v životě by za sebe člověk měl nechat rozhodnout srdce a z vlastních opakovaných zkušeností taky vím, že ať se člověk jakkoliv pečlivě připravuje na nějakou zásadní událost v životě, pokud v té poslední chvíli srdce řekne NE, nedělej to!", mozek, který přinutí nohu, aby udělala krok, nebo ruku, aby udělala to správné gesto, nebo hlasivky, aby řekly to správné slovo, bychom poslouchat neměli.
Udělala jsem to mnohokrát i přesto, že jsem v té rozhodující chvíli věděla, že to udělat nemám. A vždycky to bylo špatně.
A přesto, skoro pokaždé to uděláme, umlčíme srdce a jdeme tam, kam nás pošle mozek. Bohužel.
Možná je to tak proto, že mozek nabízí jisté nejistoty, zatímco srdce jen nejisté jistoty.
