Myslím, že bych si nikdy dobrovolně nepořídila kočku, myslím že spíš než ano určitě ne.
Jednak jsem z návštěv různých domácností s kočkama usuzovala, že kočky smrdí, pak jsem si taky myslela, že drápou a hlavně, bydlíme sice na samotě, ale přece jen u silnice a nemám ráda pohled na přejeté kočky, ani na ty cizí.
Kotě žilo nejprve na těch kládách se svými sourozenci, později, když napadl první sněhový poprašek, vyrobila jsem u plotu z kuchyňské skříňky úkryt plný dek a svetrů kam jsem nosila každé ráno ohřáté mléko, odpoledne granule a večer Lučinu, ale po pár dnech jsem melě pocit, že tam nemají místo a tak jsem k plotu přitáhla velkou truhlu kterou jsme získali odkudsi už přepracovanou na psí boudu.
Kotě pak zbylo jen jedno 🙁 a asi mu bylo spíš smutno než zima, prostě na Silvestra semnou šlo k domu. Jenže, pak přituhlo a peřina, kterou jsem mu věnovala ven na sedačku na terase, byla stejně úplně promrzlá a tak přišla na řadu elektrická poduška.
Filip ani neříkal, že jsem střelená, když jsem mu volala na zpáteční cestu z hor, aby se stavil někam do elektra, protože kotěti je zima:o)( to na něm nakonec obdivuju nejvíc, že mi v zásadních věcech, jako je například vyhřívaní pro koťě, neříká, že jsem střelená), prostě přivezl podušku a kotě přestalo mrznout, nicméně, jednou hned v prvních lednových dnech, vzhlédnu večer od monitoru k oknu a vidím na vekovním parapetu sedět Ňuňu.
Prohlížela si tu barevnou místnost a velké pesy spící v posteli a v jejím oku byl zřetelně vidět opravdový zájem:o), něco jako " JO, do toho du!"
Nevím jestli to trvalo celý týden než tím oknem poprvé vskočila dovnitř, ale hned ten první den zkusila to spaní v posteli, i když napřed jen tak na půl oka s hlavou ve vzduchu, ono přece jen těch 100 kilo živé pesí váhy kolvůkol nevypadá moc bezpečně.
No a tohle je Ňuninka po roce společného soužití na zahradě, v domě a v postelích, foceno samozřejmě v posteli:o).
Ňuninka je kočk, je mu asi rok a půl, vůbec nikdy ničím nesmrdí a nikdy nedrápe.
No a tu elektrickou dečku má Filip v křesle:o))
