Prý už je podzim, nevím, tenhle den se počasím moc neliší od některých dní léta a pokud jde o kalendář, podzim ještě není.

Vloni bylo v tento den teplo a slunečno, krásný den, pamatuju si na něj úplně přesně, jako na každý den, který utkvěl v paměti něčím mimořádným.

Jela jsem do města u Labe, chodila po obchodech, nakupovala dárky, všechno se usmívalo, a pak jsem si u svého oblíbeného okýnka objednala řízek, hranolky a Colu, bylo hodně teplo a měla jsem žízeň. Při čekání na ten řízek mě zastihl telefon a ta zpráva o Ivánce, že je mrtvá. Vzala jsem řízek a šla, Cola zůstala na tom okýnku a já jela domů, poslouchat zprávy a hledat na netu.

Uplynul rok a tu smrt jsem nejen nepochopila, ale ani jsem se s ní nestihla smířit, protože moje podvědomí ji odmítá akceptovat, odmítá i přesto, že si to často opakuju " Ivánka už není!", podvědomí ten fakt prostě prozatím nepřijalo.

Ten den před rokem si pamatuju i proto, že pod dojmem té reálné události jsem se rozhodla, že jsou i jiné věci které chci reálně a ne jen teoreticky a virtuálně a tak se stalo, že ten krásný, slunečný, smutný den 18.9. 2006 se stal jedním ze 3 nejdůležitějších dní toho roku, možná mého života.