Možná je to život" jako v nějaké vesnici, ten na blogu, kolem některých domů chodíte bez povšimnutí, některým se raději zdaleka vyhnete,u některých se občas zastavíte, abyste si něco prohlédli, u některých se zastavujete pravidelně, protože je vždycky co prohlížet. S některými sousedy se rádi zastavíte a poptáte se jak jim dupou králíci, na některé jen tak cestou zamáváte, s některými rádi posedíte v hospodě, znáte" jejich manželky, manžely, děti, psy. Většinou to asi ani nejsou Vaši přátelé, jsou to prostě jen známí, které vídáte rádi.
Pak se najednou stane, že kytky na zahrádce uvadnou, okna zůstávají zavřená a židle v hospodě neobsazená a Vy chodíte kolem, občas hodíte do schránky vzkaz, napřed třeba Co jeee? Kde jsi??", později pak třeba už Jsi vpořádku? Stalo se něco?", do schránky vidět není a tak ani nevíte, jestli Váš vzkaz četli nebo ne, jestli se něco skutečně stalo a nebo jste je prostě jen přestali zajímat.
Já nejsem zrovna moc družný typ, kolem moc domů neprocházím, s lidmi se zastavuju dost málo a do hospody prakticky nechodím. Taky vlastně po nikom nic nechci, nechodím si půjčovat vejce, olej ani koření, do cizích vrátek vstupuju minimálně, ale na zamávání vždycky odpovím a stejně tak na vzkazy ve schránce. Někdy nemám čas, chuť ani inspiraci, někdy mám tu ruku tak těžkou, že zvednout ji a zamávat není snadné, ale přesto to vždycky udělám.a stejně tak budu vždycky hledat ty, kteří se najednou někam ztratili, neudělat to může totiž pak znamenat, že na to člověk bude myslet už celý zbytek života.
