vlastně, nikdy jsem o tom nepřemýšlela, najednou se to stalo:o) 

Svého syna neberu jako své pokračování, je to můj přítel, možná to tak někdy cítí nebo v budoucnu bude cítit i on, prostě je to přítel:o), bude dělat věci vždycky jinak než já, neříkám hůř nebo líp, prostě jinak, možná je pokračováním svého otce, některého prarodiče, kdo ví:o)

Taky nevím jestli o tom někdy přemýšleli mí rodiče. Že bych byla nějakým pokračování svého otce? Pochybuju! A matky? No to už vůbec ne, celý život se lopotím jen abych dělala všechno jinak:o). Rodiče- nebyli to ani mí přátelé vlastně, ale je to spíš generační problém, generace mých rodičů většinou neviděla ve svých dětech přátelé a my děti jsme neviděli přátelé v nich, bývalo to jiné, nevím čím, bývalo to jiné.

Pokračování, to člověk musí cítit, myslím cítit hned, cítit zvláštní pouto které Vás s někým pojí, s někým. třeba i s 3 měsíčním kojencem.

Pokračování, zvláštní, nepopsatelný a ne zrovna identifikovatelný pocit, jen úplně matně cítíte, že TOHLE je ON, někdo Vám vnitřně podobný, někdo, kdo bude cítit věci stejně jako Vy, nebude dobrý ani špatný, bude dělat stejně zásadní chyby, ale stejně se z nich vždycky vyhrabe díky své povaze a síle, bude převážně šťastný a chvílema zoufalý,možná bude celý život hledat lásku, která bude všude kolem něj, možná taky jednou najde tu skutečnou, opravdovou, protože člověk může mít vpodstatě všechno, ale láska, ta se buď přihodí a nebo ne a když se Vám stane, že se přihodí, pak už Vám ke štěstí nechybí nic, vůbec nic, možná jen to pokračování, pokud ho ještě nemáte:o)