Vzduch byl ráno úplně bílý a stejně tak krajina kam oko dohlédlo, jen cesta byla  tak nazlacená sluncem, že vypadala jako by se kdesi v dáli spustila z oblohy.

Z rádia zněly  Ulice Filadelfie a já si vzpomněla na ten film, na to, že pokoru je stejně důležité cítit k životu i ke smrti a pak je možná všechno mnohem jednodušší, ale, taky lásku musí člověk cítit, čím víc, tím líp, protože i s láskou je všechno mnohem, mnohem jednodušší.

Cestou zpět už skoro nebylo nač se dívat,  Měsíc vypadal  úplně Turecky, jen ta hvězda mu chyběla v klíně, a já si uvědomila, že zase moc přemýšlím nad věcma, nad kterýma je přemýšlet úplně zbytečné. 

Rádio mi přeskakuje z jednoho ČR na druhý a další, samé nesmyslné kecy, přeladím, mám kam, Evropa 2 maximum muziky, a hodně nahlas, některé myšlenky se dají přeřvat.

Při průjezdu D1 mezi 10.00 -11.30 tam a 19.15 – 20.50 zpět,  žádná nehoda.