Na tykání jsem si za roky strávené ve virtuálních sítích zvykla a stejně samozřejmě si pak tykám i reálně se všemi s kterými si tykám virtuálně.

Nevím, možná jsem z pohledu druhých spíš tykací typ, na stoprocent mi vždycky tykaly třeba všechny děti patřící mým známým, kolegům a kolegyním, stejně tak i adolescenti kolem mého syna, kteří ostatním dospělým"  neomylně vykali. Takové tykání jsem vždycky brala spíš jako poctu, stejně jako to, že mne žádé děti nikdy nezařazovaly do kolonky teta", ale říkaly mi křestním jménem.

Obecně jsem ale spíš typ vykací, vykat si je totiž daleko snazší než si tykat, protože většina lidí jsou lopaty mající pocit, že když si tykáme" jsme natolik důvěrní, že si můžeme dovolit už naprosto všechno, prostě líp se říká " ty vole " než vy vole" a tak třeba v pracovních vztazích jsem vždycky preferovala spíš vykání. Tak mě napadá, že mám i klienty s kterýma si vykám už 15 let i přesto, že jinak jsme vzájemně docela důvěrní, možná je to safra tím, že jsem jim nikdy nenabídla abychom si tykali:o).

Po těch mnoha letech ve virtuálních sítích si tykám s velkou spoustou lidí, virtuálně i reálně, a vlastně s tím nemám žádný problém ( možná umím říct ty vole" stejně mile jako  vy vole":o)), občas pak ale mívám problém s tím, když zčista jasna někdo s kým jsem si tykala docela hezky, začne dělat, a já netuším proč, že se neznáme. Taky mi vadí, když se s někým, s kým jsem si tykala docela hezky a nebo přinejmenším normálně, potkám a on/ona , na mne čumí, a já nevím proč, jako bych mu vyvraždila půlku rodiny.

Takže, klidně si zas vykejme:o)