několik už jich mám za sebou…Po babičce Lidušce, která umřela už strašně dávno, ještě když jsem byla malá, jsem zdědila 6 čajových hrnečků s kominíčky". Žádní kominíčci na nich nejsou, jsou to tančící černé siluety, porcelán je kostní, a já ty hrnečky milovala co pamatuju. Babička do nich ve své kuchyni s kachlovými kamny, vařila sváteční čaj pro vzácné návštěvy a dolévala ho KeyRumem. Než babička umřela, všem řekla, že ty hrníčky jsou moje a tak jsem je pak dostala, dodnes jich mám všech 6 i se všemi podšálky, je to moje nejvzácnější nádobí :-).

Před pár lety jsem ještě po této babičce, dostala od mámy broušenou vázičku z granátového skla

Dědila jsem taky po tátovi, veliký hedvábný hnědý šátek s koni, koupili jsme ho v 68 v Itálii, pak taky ještě bílou ČB televizi Pluto, kterou jsme mu dali do bytu někdy v roce 93 a barevnou přenosnou Tesluněco, kterou jsem mu dala krátce po Plutu, aby se mu ten svět zdál trochu barevnější: Když táta umřel, Pluto upadlo v garáži, Tesla se zdála být ČB, ale ten šátek je krásný dodnes.

Moje druhá babička Gabriela žila naštěstí dlouho:-) a ještě za svého života mi věnovala vzácný obrázek s ptáčkem, signovaný Gustav 888, který si její tchýně vysloužila ve Vídni na Císařském dvoře, a pak ještě hodně starý a hodně krásný briliantový prsten, uprostřed odhora dolů měl 3 brilianty ,kolem ¼ karátů mohly mít a v pavučinkovém okolí byl posázen diamantovými routy, 3 kamínky z pavučiny byly vypadlé a nikdo se neodvažoval to opravit, aby nezničil prsten. Babička měla samé krásné a vzácné věci, obrazy, koberce, křišťálové soupravy z nich po letech zbylo po 1-2 kusech z každé sady:-), taky veliké ušaté křeslo, v němž jsem prožila nejkrásnější chvíle svého dětství a dospívání. Přesto, že umřeli všichni tak nějak  téměř najednou, a já se tak stala univerzálním dědicem po ní, tátovi i jejím druhém synovi, vyšlo na mne několik krabic fotografií z počátku minulého století. Občas se jimi probírám, ale bohužel ty lidi na nich vůbec neznám. Vlastně ještě jedno dědictví mám v souvislostí s babičkou, prstýnek s Cameií po její kamarádce paní Černé:-), ten prstýnek jsem hladila na jejím prstě už jako malinká holka, a paní Černá vždycky řekla  Až jednou umřu Moničko, tak bude Tvůj!" Jako malá jsem se hrozně těšila, až paní Černá konečně umře a ta krásná bílá hlavička bude moje:-) . Paní Černá umřela pár let před babičkou a prstýnek jsem opravdu dostala,  z té hlavičky zbyl za ta léta hlazení jen bílý flíček na hnědém podkladu, kromě mě už z něj radost určitě nikdy nikdo mít nebude…

Zhruba rok a půl poté, co jsem se přistěhovala do Prahy, jsem  jednoho rána vzala z šuplíku ošoupanou a přesto krásnou krabičku s prstenem s briliany, a odpoledne jsem s ní prošla kolem všech Starožitnictví na Václavském náměstí, a pak ještě další den, a další, a další, ale pak jsem jednoho dne vstoupila dovnitř, vyndala prstýnek z krabičky a položila ho na pult. Někdy po 14ti dnech mi přišel domů dopis, a v něm bylo psáno, že si mám přijít pro peníze, 8 tisíc mi za něj tehdy zaplatili, nebylo to moc, ale byly to zhruba 4 výplaty, možná malinko víc.

Babička se mě na ten prstýnek nikdy nezeptala, přesto, že žila ještě 8 mých let bez prstýnku, jí bych to řekla. Zato máma, ta se mě na něj ptá celých těch 22 let, pokaždé když se vidíme, zeptá se " A kde máš ten briliantový prsten po babičce?" a já řeknu pokaždé stejnou lež   V bance v trezoru!"

22 let při každém setkání stejná lež, protože se i po těch mnoha letech stydím přiznat, že jsem potřebovala mizerných 8 tisíc, abychom s Adamem přežili dlouhé a mizerné období

Někdy na něj myslím, vezmu do ruky tu ošoupanou krabičku vystlanou béžovým prvorepublikovým sametem, a představuju si, jak ho nějaký cizinec koupil své milé, jak ho nechali opravit a jak se i po těch 22 letech nádherně blýská na její ruce:-)